Štítek: blog

  • Bookclub, běh, malování

    Bookclub, běh, malování

    Po odjezdu naší poslední návštěvy se u nás konečně udrželo hezké počasí. Takže jsme s kamarádkou neváhaly, oprášily kola a vyrazily poprvé v letošní sezóně – směr Höfði a zpátky. Celkem nějakých 17 kilometrů. Nic extrémního… dokud si neuvědomíte, že jste na kole neseděli půl roku.

    Ale zvládly jsme to. A protože každá správná fyzická aktivita musí být vyvážená adekvátní odměnou, zakončily jsme to zastávkou na kafe.

    Ten den ale nekončil jen sportovně. Večer jsme měly naše úplně první setkání book clubu, který jsme si tady na Islandu založily s dalšími nadšenkyněmi do knih. Celkem nás je pět, ale sešly jsme se jen tři. Práce nebo fakt, že zrovna nejste na Islandu, jsou naprosto legitimní důvody absence.

    Žádná z nás nikdy předtím součástí book clubu nebyla, takže první setkání probíhalo přesně tak, jak byste čekali – snažily jsme se přijít na to, jak by to vlastně mělo fungovat. A hlavně jsme řešily to nejdůležitější: co budeme číst.

    Celé to mělo příjemnou atmosféru. Hezky jsme se oblékly (protože ruku na srdce – tady moc příležitostí „vypadat jako člověk“ není), daly si kafe a začaly si povídat o tom, co právě čteme a co nás baví.

    Já osobně vyhraněná na určitý žánr nejsem. A to platí skoro úplně o všem – o knihách, hudbě, umění i politice. Podobně to má i Julie, která zrovna čte dost zajímavou knihu Only Alive on Sundays. Tato kniha si hraje s konceptem tarotových karet – na začátku každé kapitoly je zmíněná jedna karta a podle jejího významu se pak odvíjí příběh skrze oči hlavní hrdinky. Po jejím vyprávění jsem si tu knihu okamžitě přidala na seznam.

    Jinak Julie ráda čte klasiky, třeba Jane Austen, k tomu seberozvojové knihy, novely nebo poezii… a to rovnou v pěti jazycích. Ano, čtete správně.

    Upřímně? Připadala jsem si zase jako šestnáctiletá Nicole v Belgii, když jsem poprvé viděla desetileté dítě, které během pěti minut přepínalo mezi třemi jazyky. Takový ten moment, kdy si uvědomíte, že byste možná taky mohli trochu přidat.

    A tak jsem přidala.

    Hned po našem setkání jsem si objednala hodinu na Preply a od té doby si každý den píšu takový malý deník v němčině o tom, co jsem ten den dělala. A musím říct jednu věc – kdybych měla dřív k ruce umělou inteligenci, pravděpodobně bych dneska mluvila německy plynule.

    Napíšu text, hodím ho do chatu, ten mi opraví chyby a když nechápu proč je něco jak je (pády, „zu“, větná skladba…), všechno mi vysvětlí úplně polopatě. A nemusím se spokojit s tím, že „to tak prostě je“.

    Teď jsem docela namotivovaná, tak doufám, že mi to vydrží. Podle testu, který mi poslal Patrik (učitel), jsem někde ve druhé polovině A1, což beru jako velký úspěch – vzhledem k tomu, že jsem němčinu naposledy měla před deseti lety. Navíc tu mám ideální podmínky na procvičování, protože německých turistů je tu víc než dost.

    Tak mi držte palce.

    Ale zpátky k book clubu.

    Po Julii přišla na řadu Adél, která mě znovu vtáhla do světa romantasy. Vlastně díky ní jsem začala číst sérii Čtvrté křídlo, následně sérii ACOTAR a Throne of Glass. A výsledek? Od začátku roku mám přečteno 10 knih.

    Upřímně – jsem v tomhle úplně stejná jako Michal, když se ponoří do videoher. Možná i proto nám to tak dobře funguje. On se zavře v pokoji s Pskem a já vedle něj existuju ve světě víl, draků a book boyfriendů.

    A věřte mi – Cassian nebo Xaden mě udrží přilepenou ke stránkám klidně celé hodiny.

    Adél zrovna dočetla Haunting Adeline a… řekněme, že když o knize domluvila, uvědomila jsem si, že to už je na mě trochu moc dark. Moje hranice temnoty končí někde u Dcer dvouhlavého draka nebo Alchemised. Pokud teda nečtu Stephena Kinga: IT, nebo Řbitov zvířátek. Obě knihy sice řeší dost těžká témata, ale pořád tam pro mě bylo nějaké „světlo na konci tunelu“. A to já potřebuju. Temno následované dalším temnem nechám ráda jiným.

    Svět je dost šílený i bez toho.

    Když přišla řada na mě, rozpovídala jsem se o Throne of Glass a o pátém dílu, který jsem zrovna začala číst. Jinak ale, jak už jsem říkala, mám ráda od každého něco. Co jsem ale (kromě povinné četby) nikdy nečetla, jsou klasiky.

    Tedy…teď už jen nečetla, bez nikdy.

    Rozhodly jsme se totiž, že jako společné téma našeho book clubu zvolíme romantické klasiky. Každá z nás si umí užít romanťárnu, ale zároveň se chce i trochu „kulturně obohatit“. První volba padla na Na Větrné hůrce.

    Teď je to docela populární, existuje spousta filmových adaptací, takže máme v plánu to pak porovnat. A ideálně se začít scházet častěji než jednou za měsíc. Přeci jen – čistě holčičí společnost tady člověk jen tak nenajde. A jednou za čas je potřeba si doplnit tu feminine energy.

    Mimochodem, rozhodla jsem se tuhle knihu číst v angličtině. Což je… výzva. Řekněme, že z téhle „vznešenější“ angličtiny jsem dost vypadla. Ale když už se rozvíjet, tak pořádně.

    Pokud byste si Na Větrné hůrce chtěli přečíst taky a přidat se k nám aspoň na dálku, budu jedině ráda. Klidně mi pak napište, jak na vás kniha působila. Nebo si stáhněte Goodreads a můžeme se navzájem inspirovat, knihami které čteme.

    Jen tak mimochodem… přihlásila jsem se na 10km lava run. Takže jsme s Míšou začali dělat něco, co by se dalo označit jako „společný čas v realitě“. Začali jsme běhat.

    Upřímně? Docela krutý návrat do reality. Naše fyzička dostala facku hned při prvním pokusu. Ale o to víc nás to nějakým zvláštním způsobem baví. Přeci jen – trávit čas spolu jinak než jen tak, že každý existujeme vedle sebe v jiném světě (on ve hrách, já v knihách), má taky něco do sebe. Ne že by ten náš paralelní režim nebyl potřeba… ale občas je fajn se potkat i ve stejný dimenzi.

    Kromě běhání jsem se vrátila ještě k jedné věci – k malování.

    Vždycky jsem byla ten typ: tužka, papír a hotovo. Nic složitého. Ale teď jsem objevila kouzlo tabletu a aplikace Procreate.

    A upřímně? Je to strašně návykový.

    Najednou máte všechno v jednom. Žádné kupování milionu pomůcek, žádný bordel všude kolem (což je tady dost zásadní, protože ten prostor fakt není nafukovací). Jasně, občas mi chybí ten pocit zapatlaných rukou, to k tomu prostě patří… ale tahle digitální varianta má něco do sebe.

    A hlavně – je to zábava.

    Tak uvidíme, kam se to posune. Také jsem se rozhodla psát jen jednou, maximálně dvakrát měsíčně. Múza bohužel nepřichází každý den a následující měsíce budou dost busy.

    Omlouvám se, že dnešní počteníčko není zrovna plné islandských zajímavostí, ale ne vždy se člověk dozví něco nového. Jakmile zase něco objevím, ráda se o to s vámi podělím.

    Zatím pa !

  • Winter is coming…

    Winter is coming…

    Island se pomalu balí do tmy, větru a sněhu. Všechno kolem se zklidňuje — sezóna končí, lidé odjíždějí a zůstává jen pár těch, co tu nějakým způsobem dobrovolně uvízli… třeba my.

    Auto máme pořád rozbité (už se tomu spíš směju než brečím), takže toho moc objevovat nejde. Na druhou stranu to možná chce brát jako znamení, že asi mám být zavřená s Michalem na gauči a užívat si nekonečnou podzimně-zimní smyčku koukání se na Harryho Pottera, s čajem v ruce, zachumlaná v teplé dece.

    Poslední týden jsem se tak nějak uzavřela do své bubliny. Vzala jsem do ruky jehlice a pletla. Hodně. Čelenky, nápady, myšlenky… všechno dohromady a jedno přes druhé. Taková tvořivá prokrastinace — milion věcí rozdělaných, žádná dokončená a ten známý pocit, že jsem k ničemu. ADHD much?

    Největší brzdu teď cítím v rámci glampingu. Prohlížím pozemky, počítám, představuji si. A… to je tak všechno. Představa malého místa v přírodě, kam se člověk může schovat před světem, mě prostě nepouští. Hrozně mě svrbí, že nemůžu pořádně nic dělat. Už teď vím, že to bude běh na dlouhou trať, ale někde se začít musí, že jo? Tak alespoň hledám — co ano, co ne… a zjišťuju, že lidé jsou někdy fakt blázni a prodají nesmysl za nesmysl.

    Teď trošku z jiného šálku kávy — ať si nemyslíte, že jsem úplně zhermitěla. Nedávno jsem byla pozvaná na deskový večer ke známému a musím říct, že to byla paráda. Po dlouhé době jsem se socializovala, potkala pár místních a měla pocit, že se tady začínám trochu zabydlovat.

    Michal nešel, protože je velmi soutěživý a nechtěl křičet na neznámé lidi v zápalu hry. A přitom si myslím, že hru s názvem Secret Hitler by si opravdu užil.

    A teď to nejpozitivnější— koupili jsme letenky domů!

    Po všech těch měsících tady se už hrozně těšíme na rodinu, přátele, známé tváře a všechno, co nám tady chybí. Jen ta představa českého piva, vůně maminčiny kuchyně a večerů s kamarády mě hřeje víc než islandské termální prameny.

    Další věc, na kterou se můžeme těšit, je, že za pár dní nás čeká stěhování do „normálnějšího“ bydlení (konečně!). Pryč s vybydleným kontejnerem, který je plný myších bobků !

    Událostí se také stal dnešní výlet do města na větší nákup. Tady to člověk bere skoro jako malou expedici — aspoň nějaké vzrůšo na obzoru. Začíná se ze mě stávat čistá dědina. (cituji jednu tvořivou duši ze Slovenska)

    Zima na Islandu má svoje kouzlo. Je pomalá, ano, ještě pomalejší než léto. Tichá a občas trochu osamělá. Ale právě v tom tichu se rodí nové nápady, sny a rozhodnutí. A mám pocit, že se teď všechno teprve pomalu skládá.
    Teda… alespoň doufám.

    A jak to máte vy v zimě?

  • Mini road trip

    Mini road trip

    Konečně jsme se po dlouhé době vydali na výlet! Huráá!

    Pro ty, kdo to ještě nevědí – koupili jsme auto! Říkáme jí Borůvka. Ford Fiesta, náš modrý mazlík, který z nuly na stovku zvládne asi tak za půl hodiny – ale nám to nevadí. Hlavní je, že nás (většinou) doveze z bodu A do bodu B.

    No… alespoň jsme si to mysleli.

    Auto jsme vlastnili necelých sedm dní. Už jsme ho dokonce půjčili kamarádům ze staffhousu na praktický výlet do Akureyri. A když jsme se konečně rozhodli využít ho i my – čistě na vlastní nákupy – auto se prostě rozhodlo, že přestane jezdit.
    Míša zůstal stát u silnice, obklopen kolemjedoucími, zatímco Borůvka se rozhodla to pro ten den zabalit.

    Prý za to mohl EGR ventil a vstřikování. Neptejte se mě, co to přesně je – já vám řeknu jen to, co mi bylo řečeno: EGR je údajně zbytečnost, která tam být nemusí, ale bez vstřikování prostě nejedete. Takže smůla.

    Naštěstí je Míša nejen mechanik, ale i vyjednavač roku, a domluvil, že nám vstřikování opraví člověk, který nám auto prodal (místní automechanik). A EGR? Ten prostě odříznou.

    Každopádně – výlet byl naplánovaný, takže jsme se ho nevzdali. Jen jsme vyrazili půjčeným autem. Hlavní bylo jet!


    Cesta

    Okolí kolem jezera už máme prochozené, takže tentokrát padla volba na něco dál – víc než hodinu cesty od jezera.
    Vyrazili jsme směrem na Egilsstaðir. Už samotná cesta byla zážitek. Projížděli jsme krajinou, která střídala zasněžené hory s nížinami zalitými sluncem. V jednu chvíli jste měli pocit, že jste v zimě, a o pár kilometrů dál zase v pozdním létě.
    Prostě roadtripová atmosféra jak se patří – povídání, zpívání, smích… až se divím, že mě Míša někde po cestě nevyhodil.


    Vodopád Rjúkandafoss

    Naší první zastávkou byl vodopád Rjúkandafoss.
    Ten den šíleně foukalo – už samotné vystoupení z auta byl menší boj. Ale to nás samozřejmě nemohlo zastavit – dva odhodlaní Češi, prahnoucí po pohledu na vodu padající z kopce!

    Vodopád byl vskutku majestátní – vysoký asi jako osmipatrový panelák, zasazený mezi skály. Kochali jsme se asi patnáct minut, ale vítr byl neúprosný, takže jsme se rozhodli, jít zpátky do auta a pokračovat dál. Po hodině a půl cesty jsme přece nemohli jet zpátky po tak krátké zastávce, že jo?

    Padlo tedy rozhodnutí – jedeme do Egilsstaðir.


    Egilsstaðir

    Několik zajímavostí o městě, které jsme navštívili:

    • Egilsstaðir je poměrně mladé město – vzniklo až v roce 1947 jako centrální bod pro okolní vesnice.
    • Je to největší město východního Islandu, i když má jen kolem 2 600 obyvatel.
    • Leží na slavné Ring Road a je dopravním uzlem pro východní fjordy.
    • Nedaleko se nachází Hallormsstaðaskógur, největší les na Islandu – vzácnost, protože stromy tu jen tak neuvidíte!
    • Oblastí protéká řeka Lagarfljót, o které se traduje, že v ní žije vodní monstrum Lagarfljótsormur.

    Tolik možností, co tu dělat… a my? My jsme si sem přijeli na kafe a krátkou procházku.
    Opravdu musíme zapracovat na našem výletničení.


    Salt Café – kávová spása

    A když už mluvím o kafi – díky bohu za Salt Café!
    Konečně jsem si po dlouhé době mohla vychutnat dobré kafe. ☕️
    Až budeme mít projetých víc míst, udělám malou minisérii o islandských kavárnách – pro sebe i pro vás, kdybyste sem někdy taky zavítali.

    Městečko na nás působilo malebně. Po čtyřech měsících jsme konečně viděli vzrostlé stromy! (Trochu se nám zastesklo po domově.) Vyšli jsme si na vyhlídku, dali si malý „slib“, že se sem musíme vrátit – ideálně na Míšovy narozeniny.


    Cesta zpět

    Před odjezdem jsme ještě nakoupili a vyrazili zpět. Udělali jsme krátkou zastávku u Jökulsá á Dal útsýnispallur, což je most přes úzký kaňon s azurově modrou řekou – nádherné místo.

    A pak už nás čekala jen cesta domů.
    Víte, jak jsem říkala, že foukalo? V nárazech vítr dosahoval přes 100 km/h! V jednom místě nás to pěkně rozhodilo a kdyby byla silnice zledovatělá, asi bychom teď psali jiný příběh… Takže malé upozornění – islandské počasí se nevyplatí podceňovat.

    Dojeli jsme ale živí, zdraví a s dobrou náladou. Skočili jsme si pro plavky a hurá do sauny – perfektní zakončení dne.

  • Výprava Velrybářská

    Výprava Velrybářská

    Léta Páně dne 25. 08. 2025 se udály hned dvě významné události. Moje maličkost slavila dvacáté—ehm ehm—šesté—ehm ehm—narozeniny a zároveň jsme se vypravili na whale watching v Akureyri.

    Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, udály se rovnou tři věci – loučili jsme se s naším kolegou Ondrou, který se ten den vracel zpět do Irska na školu, aby se stal magistrem. Přejme mu štěstí!

    Celá akce byla domluvená dopředu, jelikož jako pracovníci v turistickém průmyslu tu můžeme čerpat určité výhody. Jednou z nich je mít některé “atrakce” zdarma – včetně whale watchingu (koukání na velryby).

    Po příjezdu do Aku jsme zamířili k recepci, kde jsme skoro propadli trudomyslnosti, protože to chvíli vypadalo, že na nás zapomněli. Ale jak už to bývá, nic není tak černé, jak se zdá – nakonec nás obsloužil jeden z našinců a nenápadně nám podal lístky na palubu( jsme tu opravdu všude). A může se vyrazit!

    Nutno podotknout, že ne vždy se podaří tyto vodní savce zahlédnout. Proto je dobré naloďovat se s pocitem, že samotná plavba je zážitek. A pro suchozemce jako jsem já – rozhodně tomu tak bylo ! Připadala jsem si jako Kate na Titaniku (před potopením, samozřejmě). Možná tomu přidalo i to, že jsme si našli místo úplně na přídi lodi. Díky tomu jsme měli krásný výhled na celý fjord – a jak se později ukázalo, i na velryby.

    Loď jsme sdíleli asi se stovkou dalších lidí – nebo mi to tak alespoň připadalo. Většina byla indické národnosti, a musím říct, že jsou otužilejší, než by se mohlo zdát. Sice nám svítilo sluníčko, ale severní vítr na vodě je krutý, takže jsme byli zahalení, jak situace (a naše vybavení) dovolovala. Chudák Ondra v kraťasech, alespoň měl bundu. Pohled na člověka vedle nás v tričku po celou cestu nám připadal stejně nevšední jako pohled na velrybu.

    Cesta trvala asi hodinu a půl pak jsme zastavili. Loď se pohupovala nejen kvůli vlnám. Pokaždé, když hlasatelka upozornila na místo, kde by se mohla velryba objevit, začala se loď houpat i ze strany na stranu – díky přebíhajícím lidem (ve stylu Pirátů z Karibiku).

    Jak vlastně vědí, kde se velryby nacházejí?

    Whale-watchingové lodě v okolí Akureyri využívají své zkušenosti i moderní technologie (radar), aby zvýšily šanci spatřit velryby v jejich přirozeném prostředí. Kapitáni spolu často komunikují přes rádio a sledují hladinu moře, kde lze zahlédnout výdech vodní páry – tzv. blow. Lodě se pohybují pomalu a tiše, aby zvířata nevyplašily, a dodržují bezpečnou vzdálenost, čímž chrání jak velryby, tak i pozorovatele.

    Malá vzdělávací vsuvka o velrybách

    Velryby jsou mořští savci, kteří se na Zemi objevili již před více než 50 miliony let. Dýchají plícemi, rodí živá mláďata a udržují mezi sebou složité sociální vazby.

    Ve fjordu Eyjafjörður u Akureyri se velryby objevují často – hluboké a klidné vody jsou pro ně ideální pro krmení i odpočinek. Jak říkala paní na lodi: „It’s the perfect place for snacks and gaining bit of energy before the long travel.“

    Taky jsme se dozvěděli, proč jsou zdejší hory tak placaté, a spoustu dalších fun facts, na které si bohužel už nevzpomínám (příště si to budu zapisovat – stejně jako všechny věci v poslední době).

    Není žádné tajemství, že Island je známý nejen tím, že lidem umožňuje velryby obdivovat, ale také tím, že se tu v minulosti velryby lovily. Lov měl dlouhou tradici, která se však v posledních letech pomalu vytrácí. Dole se můžete podívat na krátkou časovou osu, jak to s lovem velryb na Islandu vypadalo dříve – a jak je to dnes nebo minimálně do roku 2015. Pokud byste chtěli vědět více, můžete přejít na stránku, která je uvedena v popisku obrázku dole. Varuji, není to pro slabé povahy.

    https://theanimalfund.net/en/whaling-in-iceland-2/

    Icelandic whalers have slaughtered more than 35,000 whales since the late nineteenth century and 706 endangered Fin whales during the period 2006-2016

    A teď trochu pozitivněji– viděli jsme nějaké velryby?

    Ano!

    Ale ne tak, jak byste si možná představovali. Žádná nám nevyskočila z vody jako v dokumentech nebo filmech, zato jsme viděli poměrně dost ocasů. Myslím, že díky velrybám a své práci ve zdravotnictví by mi mohla leckterá pornoherečka závidět.

    https://www.best-served.co.uk/destinations/iceland/extensions/classic-akureyri-whale-watching-153654

    Přiložila bych vlastní obrázky, ale raději jsem se rozhodla vidět všechno na vlastní oči,( můžete držet telefon před obličejem 10-15min pro 30s záběru, který ani nemusí přijít) než mít neustále telefon před očima. Ale takhle nějak vypadala loď, i pohled na velryby.

    Samozřejmě byly i dva momenty, kdy se nám ukázala celá velryba, ale jinak to byly převážně ty ocasy a výstřiky. Ale slibuji – opravdu jsme byli na whale watchingu, nikde jinde!

    Celá plavba trvala asi tři hodiny. Zážitek to byl na celý život, ale jelikož jsme si nic neobjednali, byli jsme dost hladoví a upřímně i promrzlí. Takže jsme zapluli k Thajcům na jídlo – díky bohu za to, že asijská kuchyně je všude. Dali jsme si thajskou variaci phočka, místní pivko na rozloučenou a odvezli Ondru na letiště (řidič Míša si dal Pepsi).

    Nebudu lhát – loučení nesnáším. Nikdy nevím, jak se chovat, a až později mi dojde, že je ten člověk opravdu pryč. Ale tak…snad se ještě uvidíme. Zamávali jsme mu a vyrazili na nákup a pak zpátky do našeho místního domova.

    A protože to byly i moje narozeniny…

    V obchodě jsem chtěla koupit nějaký ten nápoj „od 18 let výše“, ale to bychom nesměli být na Islandu a jít nakupovat po šesté večer. Alkohol se tu prodává jen ve speciálních obchodech, které mají přes týden, včetně pátku, otevřeno maximálně do šesti – a o víkendu zavřeno. Pro nás Čechy něco naprosto nepředstavitelného.

    Smířila jsem se tedy s tím, že koupím chipsy a s těmi kteří budou chtít, koukneme na film. To bych ale nesměla mít tak skvělé spolubydlící! Připravili mi překvapivou oslavu – a já to vůbec nečekala. Moje chipsy se přidaly k domácím muffinům, popcornu a vínu, které jsme si spravedlivě rozdělili.

    Dostala jsem od nich zásobu Monsterů „na horší časy“ (po měsíci z devíti nezbyl ani jeden) a zazpívané přání k narozeninám.

    Dali jsme po skleničce, zahráli UNO, snědli muffiny a šli spát. A bylo to moc fajn. Moje šestnácti až čtyřiadvacetileté já by se asi divilo, že jdu spát před čtvrtou ranní, ale to už je pár let zpátky.

    Takže děkuju, lidičkové moji. A až se všichni vrátíte domů a my tu budeme zimovat, budu na vás myslet. 💙

  • Koníčky – a nemyslím ty na pastvě

    Koníčky – a nemyslím ty na pastvě

    Mimo práci a ve volné dny nám tu zbývá poměrně dost volného času. Naposledy jsem ho měla tolik snad jen v období covidu, kdy jsem byla několik měsíců izolovaná na bytě, mimo lidi. Práce tady není mentálně náročná, takže si člověk musí najít způsob, jak zabavit hlavu a mít pocit, že se někam posouvá – jinak by to celé začalo působit dost prázdně. A tak jsem si postupně vytvořila systém koníčků, které mi pomáhají udržovat balanc.

    Knihy

    Čtení mě provází už od dětství, (série Stmívání, série o Percy Jacksonovi, Řecké báje a pověsti, ruská mytologie, knihy od Stephena Kinga od Deana Browna až po 50 odstínů šedi) ale čím jsem starší, tím víc mě přitahují knihy, které mi alespoň pocitově, něco dávají. Takže teď jsou na seznamu knihy o lidském těle, psychologii a fungování mysli – fascinují mě způsoby, jak tělo a duše spolupracují (a někdy i bojují).

    Kromě toho ráda sahám po poezii, knihách o ekologii nebo politice a také seberozvoji. Všechny tyto oblasti mi pomáhají rozšiřovat obzory a klást si otázky, které bych si jinak nepoložila. A ano, i když to možná zní jako docela náročný koktejl témat, občas ho proložím komiksem (Manhwa nebo Manga ano jsem divná, upadla jsem v nemilost tomuto žánru v období Covidu, který jsem strávila převážně koukáním na anime a čtením komiksů). Protože vypnout hlavu je taky potřeba – a právě komiksy mi k tomu slouží skvěle.

    Cvičeníčko cvičení

    Jedním z mých nejnovějších koníčků, kterému jsem propadla už téměř před rokem, je posilovna. Začalo to jako klasický “novoroční restart”, ale rychle se z toho stal návyk, bez kterého si svůj týden neumím představit.

    Navíc nejde jen o cvičení. Posilovna se pro mě stala i místem sociálního kontaktu – setkávám se tu s lidmi z místní komunity, (musíš si v této pustině udělat nějaký režim a občas vidět ostatní lidské bytosti) kteří sdílí podobný životní rytmus, a díky tomu se cítím víc jako součást celku.

    Sauna a otužování

    A když už mluvím o posilovně, nemůžu nezmínit další věc, kterou jsem si zamilovala – saunu a hot tub. Od té doby, co jsem s Míšou, jsem se do tohoto druhu regenerace úplně zbláznila.A je to pro nás takový párový rituál.

    Na oplátku jsem ho zase navnadila na otužování, což je zvyk, který si nesu už od vysoké školy. Tak jsme si to vlastně krásně vyměnili – já ho naučila milovat studenou vodu, on mě zase ponořil do tepla.

    Fotečka z kurzu vodní záchranné služby z dob mého studia (omluvte neestetičnost, byla mi docela zima)

    Pletení-trpělivost v praxi

    Nejnovějším přírůstkem mezi moje hobby je pletení. Přiznávám, že jsem nečekala, jak náročný test trpělivosti to bude. Pokud někdo doufá, že ode mě dostane krásně upletenou šálu, budu ho muset zklamat – tohle není moje liga. Zato čepice a headbandy? Let’s go! Pomalu, ale jistě, se učím užívat si samotný proces.

    Kreslení jako denní rituál (skoro)

    Další cestou, jak se vyjádřit a trochu vypnout, je pro mě kreslení. Snažím se v tom být pravidelná a každý den něco nakreslit – i kdyby to byla jen malá skica. Pravda je, že moje snaha o disciplínu připomíná odvykání silného kuřáka – chvíli to jde, chvíli zase ne. Ale přesto kreslím víc než kdykoliv dřív a to samo o sobě je pro mě malý (velký) úspěch.

    Blogísek a AI

    Zajímavou novinkou je, že psaní tohoto blogu vzniká ve spolupráci s umělou inteligencí. Díky kurzu o AI jsem si vytvořila svého vlastního asistenta, který mi pomáhá upravovat texty, zlepšovat jejich čitelnost a hlavně opravovat gramatické chyby. I přes to, kolik toho načtu, mi moje dyslexie bohužel stále nedovolí napsat text bez chyb – a tahle pomoc pro mě znamená obrovskou úlevu a motivaci psát víc.

    Budoucí plánešky

    Do budoucna bych ráda přidala i fotografii. Foťák je pro mě španělská vesnice – nebo jak by řekli naši polští sousedé, „český film“ (ano, opravdu to tak říkají, můžete si to ověřit). Ale ráda bych se naučila dělat pěkné, kvalitní fotky alespoň na mobilní telefon. Takže k investici do auta, brzy přibude i investice do pořádného telefonu.

    Stejně tak se těším, až si z Česka přivezu svůj tablet a začnu používat Procreate. Přechod z papíru do digitálního prostředí mi připadá jako přirozený další krok, a moc se těším, až si začnu hrát s barvami, strukturami a vrstvením – možnosti jsou nekonečné.

    Další věcí je naučit se správně zacházet s financemi. Upřímně, nikdy jsem zrovna nevynikala finanční gramotností – a právě proto to chci změnit. A kdo ví… možná z toho nakonec vzejde i nějaký nápad, kde bych mohla zužitkovat zkušenosti, které tady sbírám. Třeba to nakonec povede k něčemu většímu.


    Závěrem? Moje hobby nejsou jen pasivní kratochvíle – jsou to malé každodenní rituály, které mi pomáhají udržovat mozek v běhu (i když možná …občas běhá až moc). Ať už jde o čtení, otužování, pletení nebo kreslení, každý z nich mě baví. A psaní tohoto textu mi navíc připomnělo, jak moc mi pomáhá technologie v tom, abych mohla tvořit i přes své limity.

  • Jeden pracovní den

    Budík mi zazvoní v 8:00. Na směnu nastupuji až o půl desáté, ale hodinku a půl předem potřebuji čistě jen na to, abych se nějak dala dohromady. Vykopat se z postele je boj. Studená sprcha, pečlivá skincare a všeobecné „zlidštění“ mi zabere skoro celou hodinu.

    Když konečně připomínám člověka, čeká mě půl hodinky na snídani. Tu často sdílím přímo s hosty v našem bed and breakfast. Je to takový příjemný start dne – oni si plánují výlety po okolí, já v duchu přemýšlím, kolik pokojů budu uklízet.

    V 9:30 začíná směna.

    První část dne je rutina, kterou už mám v ruce: svlékání postelí, házení povlečení do pytlů, které pak jedou do guesthousu vzdáleného 1,5 km. Ručníky mám blíž – odnáším je do malého laundry roomu přímo v jedné z budov. Vždycky k nim přihodím špinavé skleničky a odpadky, ať to mám v jednom. Stejně vše nesu na stejné místo.

    Kolem 11:00–11:30 odvezu špinavé prádlo a přivezu nové. Mezitím už mám většinou připravené 2–3 pokoje: čisté povlečení, čerstvé ručníky, vyleštěné skleničky a ty mini šamponky, co si všichni tak rádi kradou z hotelů.

    Ve 13:00 přichází vysvobození – oběd. Vaří jeden z kolegů a přiznávám, že se občas docela předháníme, kdo koho kuchařsky ohromí. Ale jako největší úspěch berete, když se s jídlem dostane na každého. Půlhodina uteče jako nic. Před obědem mám většinou polo-hotové čtyři pokoje (povlečené, uklizené koupelny, setřený prach), a dalších pět aspoň částečně povlečených.

    Po obědě je to sprint. Dopovlékám zbylé pokoje, doplňuju skleničky, koupelny a utírám prach. Kolem půl čtvrté mám obvykle 4–5 pokojů kompletně ready – vyluxované a vytřené. Záleží, kolik mám energie, někdy to trvá déle.

    Aby toho nebylo málo, celý den se běhá mezi budovami venkem. Bed and breakfast se skládá ze tří domků: dva mají po čtyřech pokojích s vlastní koupelnou, prostřední je taková centrála – jeden pokoj, breakfast room, kuchyňka, prádelna a záchod.

    Kolem 16:10 bývá hotovo. Tedy skoro. Do 17:30 mě ještě čeká vykládání poslední pračky, skládání prádla, doplňování zásob a desinfekce. A pak už si konečně sednu, v klidu počkám na poslední várku a na chvíli vypnu.

    Možná to nezní tak náročně (mozek si u toho nenadřete), ale věřte mi – je to slušný workout. Běháním z pokoje do pokoje klidně nachodím 8 kilometrů za den. Naštěstí jsem na to zvyklá už z práce v Europlasmě. A i když je to makačka, má to svoje kouzlo – každý den končí pocitem, že jsem za sebou nechala kus práce (Ale je to trochu Sisyfovský kámen, když děláte několik dní po sobě stejné místo.)

    Směny se tu střídají, takže žádný den není úplně stejný. Nejčastěji teď bývám v bed and breakfast, ale občas mě čeká i jiná role. Třeba morning shift od 7:30 do 15:30, kdy do desíti držím recepci, a pak uklízím vybrané budovy, starám se o prádlo a většinou i připravuju oběd. Pak je tu večerní recepce – od 15:00 do 23:00 (dřív to bývalo dokonce od 16:00 do půlnoci, ale ke konci sezony se zkracuje). A nakonec guesthouse ve vesnici, kde směny běží od 9:00 do 17:00, nebo od 11:00 do 19:00. Je to pořád dokola ,ale přece pokaždé trochu jinak, poslední měsíc jsem zakotvila nejčastěji právě u bed and breakfast – tam se ze mě stal poloprofesionální „převlékač povlečení“ a mistr v logistice prádla

  • Ovce, Vikingové a tradice

    Ovce, Vikingové a tradice

    Při zmínce tohoto ostrova se většině lidí vybaví gejzíry, sopky, vodopády a možná i seriál Hra o trůny. Ale málokdo si hned vzpomene na ovce. Přitom právě tyhle kudrnaté potvůrky tvoří nedílnou součást historie, kultury a vlastně i celé ekonomiky ostrova.

    Proč zrovna ovce?

    Island není země, kde by se dařilo jen tak něčemu. Klima je drsné, půda chudá a počasí si s lidmi i přírodou dělá, co chce. Ovce se ale ukázaly jako ideální společníci – odolné, nenáročné a schopné uživit se i na strmých svazích, kde by jiný dobytek nepřežil.

    Díky nim měli Islanďané maso, mléko i vlnu. Ta se používala na výrobu tradičních svetrů lopapeysa, které dnes potkáte v každém islandském obchodě se suvenýry (pro našince za pobuřující ceny). A věřte mi – v zemi, kde vítr občas fouká rychlostí tornáda, takový svetr není jen módní doplněk, ale otázka přežití.

    S ovcemi se tu navíc pojí i jedna z nejstarších tradic – réttir, podzimní shánění stád z hor. Během léta totiž ovce běhají úplně volně po pastvinách a horách, a na podzim se celé vesnice vydávají na koních a pěšky, aby je nahnaly zpět do ohrad. Následuje velké rozdělování, kde si každý farmář vyzvedne „svoje“ ovečky. Je to nejen práce, ale i společenská událost plná hudby, jídla a setkávání.

    Děti je tu tahají za rohy a já je obcházím obloukem, protože: „Co kdyby mě napadly..?“ Zde si znovu uvědomuji, jak moc jsem městský člověk.

    Ovce mají na Islandu skoro výsadní postavení – je jich tu zhruba dvaapůlkrát víc než lidí (okolo 800 tisíc kusů). A protože se rády procházejí i po silnicích, není neobvyklé, že na cestě místo dopravní zácpy potkáte stádo. Řidiči se s tím naučili žít – na Islandu prostě vládnou ovce.

    Jak se sem dostali ?

    Island začali osidlovat norští Vikingové kolem roku 870. Připlouvali na svých dlouhých lodích a přiváželi s sebou nejen ženy, otroky a zásoby, ale i zvířata – včetně prvních ovcí.

    Legenda říká, že prvním obyvatelem byl Ingólfur Arnarson, který zakotvil v místě dnešního Reykjavíku. Ať už je to pravda, nebo ne, jisté je jedno: Vikingové tu položili základ společnosti, která si dodnes zachovává silný vztah k přírodě i tradicím.

    Náboženství: od Ódina po luteránství

    Vikingové si s sebou přivezli i své bohy – Ódina, Thóra, Freyu a další. Jejich příběhy známe díky starým ságám, které se na Islandu pečlivě zapisovaly a dochovaly se dodnes.

    Kolem roku 1000 ale přišel zásadní zlom – Island oficiálně přijal křesťanství. Nešlo přitom o krvavou válku, jak by se dalo čekat. Podle kronik se o tom prostě rozhodlo na sněmu (Althing), a aby se předešlo rozkolu, lidé směli doma dál uctívat staré bohy, pokud to nebudou dělat veřejně. Praktické, že?

    Dnes je většina Islanďanů luteránského vyznání, ale zajímavé je, že tu funguje i Ásatrúarfélagið – společenství, které oficiálně obnovuje původní severské náboženství. Takže když budete mít štěstí, můžete na Islandu zažít i svatbu nebo obřad podle vikingských tradic.

    Kultura, která stojí na příbězích

    Islanďané vždycky milovali příběhy. Už ve středověku psali ságy – dlouhé texty plné rodových dramat, hrdinských činů a cest do neznáma. Tyhle ságy jsou dnes považované za poklad evropské literatury.

    Možná i proto, že život na ostrově byl dlouhé zimy dost osamělý, se rozvinula silná ústní tradice. Vyprávění, hudba, poezie – to všechno tvořilo pojivo mezi lidmi. A vydrželo to dodnes. Island má neuvěřitelný počet spisovatelů i hudebníků (Kaleo třebas..) na počet obyvatel. Když si uvědomíte, že tu žije jen něco přes 370 tisíc lidí, je to skoro zázrak.

    Malá země, velký duch

    Když to shrnu: bez Vikingů by nebyl Island, bez ovcí by nebyl život na Islandu možný a bez příběhů by Islanďané nebyli tím, čím jsou.

    Ostrov na severu Atlantiku možná působí pustě, ale jeho kultura je bohatá, hluboce zakořeněná v historii a zároveň moderní. Ať už věříte v Thóra, Ježíše, nebo jen v sílu islandské přírody, jedno je jisté – tenhle kousek země má v sobě něco magického.

  • Bezpečnost na Islandu

    Bezpečnost na Islandu

    Článek vznikl na podnět jedné ze čtenářek tohoto skromného blogu (mega mě těší a překvapuje, že si to někdo opravdu přečte 😅). Jestli i toto „dílo“ čteš, tak víš, kdo jsi – díky za inspiraci v období bez inspirace. Pokud by mi chtěl někdo také podsunout nápad k tvorbě, nebraňte se tomu! A podsouvejte.

    Bezpečnost na Islandu – země, kde i policie nosí úsměv místo zbraně

    Island je jednou z nejbezpečnějších zemí na světě. Ne náhodou se rok co rok drží v čele žebříčků světového míru. Pro někoho, kdo přijede třeba z Česka, to může být až zvláštní pocit – necháváte auto odemčené, klíče v zapalování, kolo bez zámku opřené o plot. A ono to tam prostě ráno pořád je.

    Ze zvyku jsme si s Michalem vzali na cyklo výlet okolo jezera zámek na kolo. Jen pro to, aby nám zabíral místo v tašce, protože jsme si zapomněli klíč. Kola jsme tedy jen opřeli o plot a hádejte co. Kola tam po návratu stále byla. Zázrak !

    Island vs. Česko

    Zatímco v ČR se občas setkáte s drobnou kriminalitou – kapsáři, rozbitá auta, krádež kola nebo peněženky, popřípadě krádež dotací EU politiky, tak na Islandu je tohle spíš rarita než pravidlo. Policie tu řeší hlavně opilé turisty, drobné nehody a občas zbloudilou ovečku na silnici. Vraždy? Statistiky ukazují jednotky případů ročně. V ČR se řeší stovky.

    Má Island armádu?

    Ne. Island je jednou z mála zemí na světě bez vlastní armády. Přesto není bezbranný – je součástí NATO a obranu mu zajišťují spojenecké země, zejména USA. V Keflavíku kdysi bývala velká americká základna, dnes už je menší, ale spolupráce běží dál. Když by bylo třeba, NATO by přiletělo na pomoc.

    Fun fact: Před pár měsíci, zhruba v období našeho příjezdu tu hlídkovala Česká armáda.

    Reykjavík, Akureyri a Mývatn

    Reykjavík – hlavní město, kde žije přes 2/3 populace Islandu. Na místní poměry je tu nejvíc kriminality, ale pořád jde většinou o opilce, rvačky nebo výjimečně krádeže. Není to nic, co by se dalo srovnat s Prahou.

    Akureyri – „hlavní město severu“, mnohem klidnější než Reykjavík. Turistů je tu méně, kriminalita skoro žádná. Místní vtipkují, že tady si i policie dá raději kafe, než aby řešila nějaký problém.

    Mývatn – tady je bezpečnost úplně jiný level. Největší nebezpečí není člověk, ale příroda. Sopky, horké prameny, kluzké lávové pole, nebo ovce.

    Představte si, procházíte se bezstarostně po turistické trase a najednou je před vámi celé stádo těchto čtvernožců. Koukáte na ně, ony koukají na vás. Šance, že vás zabije ovce jsou malé, ale nikdy nulové. Tak se je po neúspěšném stare downu, rozhodnete raději obloukem obejít.

    Pokud se tu něco stane, bývá to spíš kvůli podcenění počasí nebo terénu než kvůli kriminalitě. Hezkým příkladem jsou čeští turisté v Tatrách. Podobnou analogii aplikují Islanďané na všechny turisty světa.

    Shrnutí

    Island je země, kde bezpečnost berete skoro jako samozřejmost. To, čeho se tu musíte bát, není kapsář v tramvaji, ale příroda, která je krásná, ale zároveň divoká a neodpouští chyby.

  • Výlet k vodopádu Dettifoss a k spící sopce Krafla

    Dettifoss. Už samotné jméno zní, jako by neslo váhu vodní masy, která jím protéká. Čtyřicet čtyři metrů vysoký kolos, o jehož navštívení jsem přemýšlela dlouho (minimálně po dobu mého pobytu zde). Nebýt toho, že auto tu nemáme k dispozici každý den, mohla jsem ho vidět již dříve. Ale právě proto jeho spatření, mělo o to větší kouzlo.

    Nejmohutnější vodopád v Evropě. Každou sekundu jím proteče průměrně kolem 193 m³ vody.

    Výlet jsme dohodli s Míšou a kolegou, který měl v ten den také volno. Nabídl se, že pojede, i přes to, že u vodopádu již byl. Prý stojí za to ho vidět ještě jednou. Ale bohužel pro něj, počasí nebylo zrovna přívětivé, stejně jako při jeho první návštěvě. Avšak na Islandu platí jednoduché pravidlo: když máš volno a chceš něco vidět, nesmíš koukat na mraky. Tak jsme nasedli do auta a vyrazili s naším průvodcem vstříc vodopádu.

    Cesta trvala symbolických čtyřicet minut (magické číslo dne řekla bych). Po cestě jsme vedli rozpravy o všem možném, a chvilky ticha jsme prokládali kocháním se Islandskou krajinou . A než jsme se nadáli, byli jsme na místě.

    Jelikož byl pátek, parkoviště nás nepřivítalo prázdnotou, ale narvaným stavem, a k našemu lehkému překvapení i všudypřítomnou češtinou. Chorvatsko má sice „české moře“, ale Dettifoss je očividně „český vodopád“.

    Od parkoviště je to k vodopádu asi patnáct minut pěšky. Aspoň jsme protáhli nohy po jízdě. Bylo mlhavo, jako když jdete přímo v oblaku – a přesně tak to působilo, zima a vlhko. Jenže tady zapomeňte na vlhko. Tady vás vodopád přivítá sprškou tisíců kapek, které vznikají, když se obrovská masa vody řítí dolů do kaňonu. Takže si dovedete představit, jak promoklý jsme na konec byli.

    Výhled nebyl kvůli mlze úplně čirý, ale v těch okamžicích, kdy se poodhalil, to stálo za všechno čekání. Upřímně – kdybych žila v minulosti a poprvé uviděla takovou přírodní velkolepost, tak bych uvěřila, že bohové existují. To je mimochodem věta, kterou tu pronáším docela často. Třeba i při prvním setkání s polární září.

    Když jsme uznali, že už jsme promočení tak akorát, vyrazili jsme dál k menšímu vodopádu výš po proudu. Malá rada: pokud se sem někdy vydáte, začněte právě tam. Protože po setkání s Dettifossem vám i tenhle jinak krásný vodopád bude připadat jako masážní proud na koupališti.

    Promočení a prokřehlí jsme se nakonec vrátili k autu, ke kterému nás hnal jediný cíl – topení a jeho spuštění. Ještě jsme ale stihli zastávku u Kraflu, stále aktivní sopku, která tu v osmdesátých letech pořádně zatopila. A přitom – kdybyste nevěděli, na čem stojíte – by vám to celé připadalo jen jako nádherné tyrkysové jezírko, lemované sírou zbarvenými kopci.

  • Přivítání, socializování, sdílené bydlení a nečekaná akce

    Přivítání, socializování, sdílené bydlení a nečekaná akce

    Události po příjezdu se semlely tak rychle, že mám pocit, jako by se některé ani nestaly. Možná za to může i ta kapka alkoholu, co jsme ten den zkonzumovali. Ale jen možná…

    Do kempu jsme dorazili kolem druhé odpoledne. Měli jsme se sejít s manažerkou, ta ale zrovna lítala z jedné strany areálu na druhou, takže jsme místo toho pozdravili první kolegy: Slovenku, Poláka a Polku. Když to takhle sepíšu, zní to zvláštně. Ale, chci abyste pochopili, proč se tu moc necítím jako v zahraničí.

    Fun fact: Největší národnostní menšinou na Islandu jsou Poláci. Podle údajů z roku 2024 tvoří zhruba 8–9 % populace, což z nich dělá nejen největší menšinu, ale i nejpočetnější skupinu přistěhovalců.

    V průběhu sezóny tu bývá velké množství našich krajanů. A jelikož jsme přijeli v jejím vrcholu. Je češtinu slyšet za každým rohem.

    Po krátkém seznamovacím pokecu jsme se vydali k našemu novému ubytování. Z dálky působilo dost levně a trochu zanedbaně. Uvnitř, to bylo o něco lepší – na počet lidí, co tu žijí. Překvapivě čisté a slušně udržované.

    Bohužel, nebyla to ta slíbená půlka baráku, o které se spekulovalo před příjezdem. Jelikož Michal pracuje jako handy man, vyšší mocnost rozhodla, že jeden handy man musí být přímo v areálu a druhý u guesthousu (asi o kilometr dál).

    Po zkušenostech z kolejí a sdílených bytů, jsem zvyklá na ledacos – a tohle bydlení rozhodně není nejhorší. Bydlí nás tu jedenáct. Což zní trochu děsivě, ale každý má svůj vlastní pokoj s postelí, skříní a komodou. K dispozici máme dvě koupelny, tři záchody, obývák, tři ledničky a pár úložných prostorů.

    To je mimochodem jedna z věcí, kterou bych vytkla – těch ledniček, by to chtělo aspoň o jednu víc. A hlavně víc místa na potraviny. Momentálně máme většinu věcí, co nemusí být v lednici, pod postelí. Naše mikro-skříňka prostě nestačí.

    Během vybalování jsme se postupně seznámili se zbytkem osazenstva domu. Všechno mladí lidé, přibližně v našem věku. Půlka Čechů, půlka Slováků a dvě Polky. Jednu z nich jsem potkala hned při příchodu na záchod, když zrovna vytírala podlahu. Taková typická hello momentka.

    Tenhle článek píšu retrospektivně, a musím říct, že zatím mi všichni připadají stejně v pohodě jako na začátku. Když se chceš socializovat, máš s kým. A když chceš mít klid, můžeš se zavřít do pokoje, nebo jít na procházku. Což jsme ten den po tolika nových tvářích a informacích také udělali – chvíli jsme se zavřeli a dobili baterky. Večer nás čekala ještě další dávka socializace.

    Ten samý večer se totiž konala rozlučková party chlapíka, kterého Michal nahrazoval. A byla to pořádná jízda. Sešla se celá česko-slovensko-polská komunita (mínus pár lidí, co muselo pracovat) a dokonce i pár místních. Naivně jsme si mysleli, že dorazí tak 5–10 lidí. Nakonec nás bylo třicet, možná i víc. Třicet Slovanů v městečku o 200 obyvatelích? No… to už je znát.

    Ještě před odchodem , jsme navštívili paní manažerku. Bylo nám řečeno, že další den budeme mít ještě odpočinkový a do práce se půjde až den následující. Vyřídili jsme pár formalit, dali pokec a vyrazili za zábavou.

    Vyšlo to parádně. Pro utužení vztahů a navázání nových kontaktů je takováto akce nejlepší start. Den volna po akci, také potěšil. Poznali jsme lidi z místního obchodu – od nich si teď můžeme půjčovat auto (což je tady opravdu esenciální věc), sem tam nám něco dají zdarma a v několika podnicích máme slevy. No nestěžujeme si.

    A co vám budu povídat – party skončila až ve tři ráno. Slunce po celou dobu nezapadlo, takže jsme úplně ztratili pojem o čase. Ale po důkladné degustaci islandského piva a koupání v domácím hot tubu jsme poznali, že si tělo žádá postel.

    Další den nás totiž čekal výlet – na který jsme, jak se ukázalo, nebyli tak úplně připraveni, jak jsme si předchozí večer mysleli…

    Žádné obrázky k tomuto příspěvku nepřidávám, protože nejsou použitelné, omluvuji se.

Is this your new site? Log in to activate admin features and dismiss this message
Přihlásit se