Události po příjezdu se semlely tak rychle, že mám pocit, jako by se některé ani nestaly. Možná za to může i ta kapka alkoholu, co jsme ten den zkonzumovali. Ale jen možná…

Do kempu jsme dorazili kolem druhé odpoledne. Měli jsme se sejít s manažerkou, ta ale zrovna lítala z jedné strany areálu na druhou, takže jsme místo toho pozdravili první kolegy: Slovenku, Poláka a Polku. Když to takhle sepíšu, zní to zvláštně. Ale, chci abyste pochopili, proč se tu moc necítím jako v zahraničí.

Fun fact: Největší národnostní menšinou na Islandu jsou Poláci. Podle údajů z roku 2024 tvoří zhruba 8–9 % populace, což z nich dělá nejen největší menšinu, ale i nejpočetnější skupinu přistěhovalců.

V průběhu sezóny tu bývá velké množství našich krajanů. A jelikož jsme přijeli v jejím vrcholu. Je češtinu slyšet za každým rohem.

Po krátkém seznamovacím pokecu jsme se vydali k našemu novému ubytování. Z dálky působilo dost levně a trochu zanedbaně. Uvnitř, to bylo o něco lepší – na počet lidí, co tu žijí. Překvapivě čisté a slušně udržované.

Bohužel, nebyla to ta slíbená půlka baráku, o které se spekulovalo před příjezdem. Jelikož Michal pracuje jako handy man, vyšší mocnost rozhodla, že jeden handy man musí být přímo v areálu a druhý u guesthousu (asi o kilometr dál).

Po zkušenostech z kolejí a sdílených bytů, jsem zvyklá na ledacos – a tohle bydlení rozhodně není nejhorší. Bydlí nás tu jedenáct. Což zní trochu děsivě, ale každý má svůj vlastní pokoj s postelí, skříní a komodou. K dispozici máme dvě koupelny, tři záchody, obývák, tři ledničky a pár úložných prostorů.

To je mimochodem jedna z věcí, kterou bych vytkla – těch ledniček, by to chtělo aspoň o jednu víc. A hlavně víc místa na potraviny. Momentálně máme většinu věcí, co nemusí být v lednici, pod postelí. Naše mikro-skříňka prostě nestačí.

Během vybalování jsme se postupně seznámili se zbytkem osazenstva domu. Všechno mladí lidé, přibližně v našem věku. Půlka Čechů, půlka Slováků a dvě Polky. Jednu z nich jsem potkala hned při příchodu na záchod, když zrovna vytírala podlahu. Taková typická hello momentka.

Tenhle článek píšu retrospektivně, a musím říct, že zatím mi všichni připadají stejně v pohodě jako na začátku. Když se chceš socializovat, máš s kým. A když chceš mít klid, můžeš se zavřít do pokoje, nebo jít na procházku. Což jsme ten den po tolika nových tvářích a informacích také udělali – chvíli jsme se zavřeli a dobili baterky. Večer nás čekala ještě další dávka socializace.

Ten samý večer se totiž konala rozlučková party chlapíka, kterého Michal nahrazoval. A byla to pořádná jízda. Sešla se celá česko-slovensko-polská komunita (mínus pár lidí, co muselo pracovat) a dokonce i pár místních. Naivně jsme si mysleli, že dorazí tak 5–10 lidí. Nakonec nás bylo třicet, možná i víc. Třicet Slovanů v městečku o 200 obyvatelích? No… to už je znát.

Ještě před odchodem , jsme navštívili paní manažerku. Bylo nám řečeno, že další den budeme mít ještě odpočinkový a do práce se půjde až den následující. Vyřídili jsme pár formalit, dali pokec a vyrazili za zábavou.

Vyšlo to parádně. Pro utužení vztahů a navázání nových kontaktů je takováto akce nejlepší start. Den volna po akci, také potěšil. Poznali jsme lidi z místního obchodu – od nich si teď můžeme půjčovat auto (což je tady opravdu esenciální věc), sem tam nám něco dají zdarma a v několika podnicích máme slevy. No nestěžujeme si.

A co vám budu povídat – party skončila až ve tři ráno. Slunce po celou dobu nezapadlo, takže jsme úplně ztratili pojem o čase. Ale po důkladné degustaci islandského piva a koupání v domácím hot tubu jsme poznali, že si tělo žádá postel.

Další den nás totiž čekal výlet – na který jsme, jak se ukázalo, nebyli tak úplně připraveni, jak jsme si předchozí večer mysleli…

Žádné obrázky k tomuto příspěvku nepřidávám, protože nejsou použitelné, omluvuji se.