Island se pomalu balí do tmy, větru a sněhu. Všechno kolem se zklidňuje — sezóna končí, lidé odjíždějí a zůstává jen pár těch, co tu nějakým způsobem dobrovolně uvízli… třeba my.

Auto máme pořád rozbité (už se tomu spíš směju než brečím), takže toho moc objevovat nejde. Na druhou stranu to možná chce brát jako znamení, že asi mám být zavřená s Michalem na gauči a užívat si nekonečnou podzimně-zimní smyčku koukání se na Harryho Pottera, s čajem v ruce, zachumlaná v teplé dece.

Poslední týden jsem se tak nějak uzavřela do své bubliny. Vzala jsem do ruky jehlice a pletla. Hodně. Čelenky, nápady, myšlenky… všechno dohromady a jedno přes druhé. Taková tvořivá prokrastinace — milion věcí rozdělaných, žádná dokončená a ten známý pocit, že jsem k ničemu. ADHD much?

Největší brzdu teď cítím v rámci glampingu. Prohlížím pozemky, počítám, představuji si. A… to je tak všechno. Představa malého místa v přírodě, kam se člověk může schovat před světem, mě prostě nepouští. Hrozně mě svrbí, že nemůžu pořádně nic dělat. Už teď vím, že to bude běh na dlouhou trať, ale někde se začít musí, že jo? Tak alespoň hledám — co ano, co ne… a zjišťuju, že lidé jsou někdy fakt blázni a prodají nesmysl za nesmysl.

Teď trošku z jiného šálku kávy — ať si nemyslíte, že jsem úplně zhermitěla. Nedávno jsem byla pozvaná na deskový večer ke známému a musím říct, že to byla paráda. Po dlouhé době jsem se socializovala, potkala pár místních a měla pocit, že se tady začínám trochu zabydlovat.

Michal nešel, protože je velmi soutěživý a nechtěl křičet na neznámé lidi v zápalu hry. A přitom si myslím, že hru s názvem Secret Hitler by si opravdu užil.

A teď to nejpozitivnější— koupili jsme letenky domů!

Po všech těch měsících tady se už hrozně těšíme na rodinu, přátele, známé tváře a všechno, co nám tady chybí. Jen ta představa českého piva, vůně maminčiny kuchyně a večerů s kamarády mě hřeje víc než islandské termální prameny.

Další věc, na kterou se můžeme těšit, je, že za pár dní nás čeká stěhování do „normálnějšího“ bydlení (konečně!). Pryč s vybydleným kontejnerem, který je plný myších bobků !

Událostí se také stal dnešní výlet do města na větší nákup. Tady to člověk bere skoro jako malou expedici — aspoň nějaké vzrůšo na obzoru. Začíná se ze mě stávat čistá dědina. (cituji jednu tvořivou duši ze Slovenska)

Zima na Islandu má svoje kouzlo. Je pomalá, ano, ještě pomalejší než léto. Tichá a občas trochu osamělá. Ale právě v tom tichu se rodí nové nápady, sny a rozhodnutí. A mám pocit, že se teď všechno teprve pomalu skládá.
Teda… alespoň doufám.

A jak to máte vy v zimě?