Dettifoss. Už samotné jméno zní, jako by neslo váhu vodní masy, která jím protéká. Čtyřicet čtyři metrů vysoký kolos, o jehož navštívení jsem přemýšlela dlouho (minimálně po dobu mého pobytu zde). Nebýt toho, že auto tu nemáme k dispozici každý den, mohla jsem ho vidět již dříve. Ale právě proto jeho spatření, mělo o to větší kouzlo.

Nejmohutnější vodopád v Evropě. Každou sekundu jím proteče průměrně kolem 193 m³ vody.

Výlet jsme dohodli s Míšou a kolegou, který měl v ten den také volno. Nabídl se, že pojede, i přes to, že u vodopádu již byl. Prý stojí za to ho vidět ještě jednou. Ale bohužel pro něj, počasí nebylo zrovna přívětivé, stejně jako při jeho první návštěvě. Avšak na Islandu platí jednoduché pravidlo: když máš volno a chceš něco vidět, nesmíš koukat na mraky. Tak jsme nasedli do auta a vyrazili s naším průvodcem vstříc vodopádu.

Cesta trvala symbolických čtyřicet minut (magické číslo dne řekla bych). Po cestě jsme vedli rozpravy o všem možném, a chvilky ticha jsme prokládali kocháním se Islandskou krajinou . A než jsme se nadáli, byli jsme na místě.

Jelikož byl pátek, parkoviště nás nepřivítalo prázdnotou, ale narvaným stavem, a k našemu lehkému překvapení i všudypřítomnou češtinou. Chorvatsko má sice „české moře“, ale Dettifoss je očividně „český vodopád“.

Od parkoviště je to k vodopádu asi patnáct minut pěšky. Aspoň jsme protáhli nohy po jízdě. Bylo mlhavo, jako když jdete přímo v oblaku – a přesně tak to působilo, zima a vlhko. Jenže tady zapomeňte na vlhko. Tady vás vodopád přivítá sprškou tisíců kapek, které vznikají, když se obrovská masa vody řítí dolů do kaňonu. Takže si dovedete představit, jak promoklý jsme na konec byli.

Výhled nebyl kvůli mlze úplně čirý, ale v těch okamžicích, kdy se poodhalil, to stálo za všechno čekání. Upřímně – kdybych žila v minulosti a poprvé uviděla takovou přírodní velkolepost, tak bych uvěřila, že bohové existují. To je mimochodem věta, kterou tu pronáším docela často. Třeba i při prvním setkání s polární září.

Když jsme uznali, že už jsme promočení tak akorát, vyrazili jsme dál k menšímu vodopádu výš po proudu. Malá rada: pokud se sem někdy vydáte, začněte právě tam. Protože po setkání s Dettifossem vám i tenhle jinak krásný vodopád bude připadat jako masážní proud na koupališti.

Promočení a prokřehlí jsme se nakonec vrátili k autu, ke kterému nás hnal jediný cíl – topení a jeho spuštění. Ještě jsme ale stihli zastávku u Kraflu, stále aktivní sopku, která tu v osmdesátých letech pořádně zatopila. A přitom – kdybyste nevěděli, na čem stojíte – by vám to celé připadalo jen jako nádherné tyrkysové jezírko, lemované sírou zbarvenými kopci.