Po odjezdu naší poslední návštěvy se u nás konečně udrželo hezké počasí. Takže jsme s kamarádkou neváhaly, oprášily kola a vyrazily poprvé v letošní sezóně – směr Höfði a zpátky. Celkem nějakých 17 kilometrů. Nic extrémního… dokud si neuvědomíte, že jste na kole neseděli půl roku.

Ale zvládly jsme to. A protože každá správná fyzická aktivita musí být vyvážená adekvátní odměnou, zakončily jsme to zastávkou na kafe.

Ten den ale nekončil jen sportovně. Večer jsme měly naše úplně první setkání book clubu, který jsme si tady na Islandu založily s dalšími nadšenkyněmi do knih. Celkem nás je pět, ale sešly jsme se jen tři. Práce nebo fakt, že zrovna nejste na Islandu, jsou naprosto legitimní důvody absence.

Žádná z nás nikdy předtím součástí book clubu nebyla, takže první setkání probíhalo přesně tak, jak byste čekali – snažily jsme se přijít na to, jak by to vlastně mělo fungovat. A hlavně jsme řešily to nejdůležitější: co budeme číst.

Celé to mělo příjemnou atmosféru. Hezky jsme se oblékly (protože ruku na srdce – tady moc příležitostí „vypadat jako člověk“ není), daly si kafe a začaly si povídat o tom, co právě čteme a co nás baví.

Já osobně vyhraněná na určitý žánr nejsem. A to platí skoro úplně o všem – o knihách, hudbě, umění i politice. Podobně to má i Julie, která zrovna čte dost zajímavou knihu Only Alive on Sundays. Tato kniha si hraje s konceptem tarotových karet – na začátku každé kapitoly je zmíněná jedna karta a podle jejího významu se pak odvíjí příběh skrze oči hlavní hrdinky. Po jejím vyprávění jsem si tu knihu okamžitě přidala na seznam.

Jinak Julie ráda čte klasiky, třeba Jane Austen, k tomu seberozvojové knihy, novely nebo poezii… a to rovnou v pěti jazycích. Ano, čtete správně.

Upřímně? Připadala jsem si zase jako šestnáctiletá Nicole v Belgii, když jsem poprvé viděla desetileté dítě, které během pěti minut přepínalo mezi třemi jazyky. Takový ten moment, kdy si uvědomíte, že byste možná taky mohli trochu přidat.

A tak jsem přidala.

Hned po našem setkání jsem si objednala hodinu na Preply a od té doby si každý den píšu takový malý deník v němčině o tom, co jsem ten den dělala. A musím říct jednu věc – kdybych měla dřív k ruce umělou inteligenci, pravděpodobně bych dneska mluvila německy plynule.

Napíšu text, hodím ho do chatu, ten mi opraví chyby a když nechápu proč je něco jak je (pády, „zu“, větná skladba…), všechno mi vysvětlí úplně polopatě. A nemusím se spokojit s tím, že „to tak prostě je“.

Teď jsem docela namotivovaná, tak doufám, že mi to vydrží. Podle testu, který mi poslal Patrik (učitel), jsem někde ve druhé polovině A1, což beru jako velký úspěch – vzhledem k tomu, že jsem němčinu naposledy měla před deseti lety. Navíc tu mám ideální podmínky na procvičování, protože německých turistů je tu víc než dost.

Tak mi držte palce.

Ale zpátky k book clubu.

Po Julii přišla na řadu Adél, která mě znovu vtáhla do světa romantasy. Vlastně díky ní jsem začala číst sérii Čtvrté křídlo, následně sérii ACOTAR a Throne of Glass. A výsledek? Od začátku roku mám přečteno 10 knih.

Upřímně – jsem v tomhle úplně stejná jako Michal, když se ponoří do videoher. Možná i proto nám to tak dobře funguje. On se zavře v pokoji s Pskem a já vedle něj existuju ve světě víl, draků a book boyfriendů.

A věřte mi – Cassian nebo Xaden mě udrží přilepenou ke stránkám klidně celé hodiny.

Adél zrovna dočetla Haunting Adeline a… řekněme, že když o knize domluvila, uvědomila jsem si, že to už je na mě trochu moc dark. Moje hranice temnoty končí někde u Dcer dvouhlavého draka nebo Alchemised. Pokud teda nečtu Stephena Kinga: IT, nebo Řbitov zvířátek. Obě knihy sice řeší dost těžká témata, ale pořád tam pro mě bylo nějaké „světlo na konci tunelu“. A to já potřebuju. Temno následované dalším temnem nechám ráda jiným.

Svět je dost šílený i bez toho.

Když přišla řada na mě, rozpovídala jsem se o Throne of Glass a o pátém dílu, který jsem zrovna začala číst. Jinak ale, jak už jsem říkala, mám ráda od každého něco. Co jsem ale (kromě povinné četby) nikdy nečetla, jsou klasiky.

Tedy…teď už jen nečetla, bez nikdy.

Rozhodly jsme se totiž, že jako společné téma našeho book clubu zvolíme romantické klasiky. Každá z nás si umí užít romanťárnu, ale zároveň se chce i trochu „kulturně obohatit“. První volba padla na Na Větrné hůrce.

Teď je to docela populární, existuje spousta filmových adaptací, takže máme v plánu to pak porovnat. A ideálně se začít scházet častěji než jednou za měsíc. Přeci jen – čistě holčičí společnost tady člověk jen tak nenajde. A jednou za čas je potřeba si doplnit tu feminine energy.

Mimochodem, rozhodla jsem se tuhle knihu číst v angličtině. Což je… výzva. Řekněme, že z téhle „vznešenější“ angličtiny jsem dost vypadla. Ale když už se rozvíjet, tak pořádně.

Pokud byste si Na Větrné hůrce chtěli přečíst taky a přidat se k nám aspoň na dálku, budu jedině ráda. Klidně mi pak napište, jak na vás kniha působila. Nebo si stáhněte Goodreads a můžeme se navzájem inspirovat, knihami které čteme.

Jen tak mimochodem… přihlásila jsem se na 10km lava run. Takže jsme s Míšou začali dělat něco, co by se dalo označit jako „společný čas v realitě“. Začali jsme běhat.

Upřímně? Docela krutý návrat do reality. Naše fyzička dostala facku hned při prvním pokusu. Ale o to víc nás to nějakým zvláštním způsobem baví. Přeci jen – trávit čas spolu jinak než jen tak, že každý existujeme vedle sebe v jiném světě (on ve hrách, já v knihách), má taky něco do sebe. Ne že by ten náš paralelní režim nebyl potřeba… ale občas je fajn se potkat i ve stejný dimenzi.

Kromě běhání jsem se vrátila ještě k jedné věci – k malování.

Vždycky jsem byla ten typ: tužka, papír a hotovo. Nic složitého. Ale teď jsem objevila kouzlo tabletu a aplikace Procreate.

A upřímně? Je to strašně návykový.

Najednou máte všechno v jednom. Žádné kupování milionu pomůcek, žádný bordel všude kolem (což je tady dost zásadní, protože ten prostor fakt není nafukovací). Jasně, občas mi chybí ten pocit zapatlaných rukou, to k tomu prostě patří… ale tahle digitální varianta má něco do sebe.

A hlavně – je to zábava.

Tak uvidíme, kam se to posune. Také jsem se rozhodla psát jen jednou, maximálně dvakrát měsíčně. Múza bohužel nepřichází každý den a následující měsíce budou dost busy.

Omlouvám se, že dnešní počteníčko není zrovna plné islandských zajímavostí, ale ne vždy se člověk dozví něco nového. Jakmile zase něco objevím, ráda se o to s vámi podělím.

Zatím pa !