Při zmínce tohoto ostrova se většině lidí vybaví gejzíry, sopky, vodopády a možná i seriál Hra o trůny. Ale málokdo si hned vzpomene na ovce. Přitom právě tyhle kudrnaté potvůrky tvoří nedílnou součást historie, kultury a vlastně i celé ekonomiky ostrova.

Proč zrovna ovce?

Island není země, kde by se dařilo jen tak něčemu. Klima je drsné, půda chudá a počasí si s lidmi i přírodou dělá, co chce. Ovce se ale ukázaly jako ideální společníci – odolné, nenáročné a schopné uživit se i na strmých svazích, kde by jiný dobytek nepřežil.

Díky nim měli Islanďané maso, mléko i vlnu. Ta se používala na výrobu tradičních svetrů lopapeysa, které dnes potkáte v každém islandském obchodě se suvenýry (pro našince za pobuřující ceny). A věřte mi – v zemi, kde vítr občas fouká rychlostí tornáda, takový svetr není jen módní doplněk, ale otázka přežití.

S ovcemi se tu navíc pojí i jedna z nejstarších tradic – réttir, podzimní shánění stád z hor. Během léta totiž ovce běhají úplně volně po pastvinách a horách, a na podzim se celé vesnice vydávají na koních a pěšky, aby je nahnaly zpět do ohrad. Následuje velké rozdělování, kde si každý farmář vyzvedne „svoje“ ovečky. Je to nejen práce, ale i společenská událost plná hudby, jídla a setkávání.

Děti je tu tahají za rohy a já je obcházím obloukem, protože: „Co kdyby mě napadly..?“ Zde si znovu uvědomuji, jak moc jsem městský člověk.

Ovce mají na Islandu skoro výsadní postavení – je jich tu zhruba dvaapůlkrát víc než lidí (okolo 800 tisíc kusů). A protože se rády procházejí i po silnicích, není neobvyklé, že na cestě místo dopravní zácpy potkáte stádo. Řidiči se s tím naučili žít – na Islandu prostě vládnou ovce.

Jak se sem dostali ?

Island začali osidlovat norští Vikingové kolem roku 870. Připlouvali na svých dlouhých lodích a přiváželi s sebou nejen ženy, otroky a zásoby, ale i zvířata – včetně prvních ovcí.

Legenda říká, že prvním obyvatelem byl Ingólfur Arnarson, který zakotvil v místě dnešního Reykjavíku. Ať už je to pravda, nebo ne, jisté je jedno: Vikingové tu položili základ společnosti, která si dodnes zachovává silný vztah k přírodě i tradicím.

Náboženství: od Ódina po luteránství

Vikingové si s sebou přivezli i své bohy – Ódina, Thóra, Freyu a další. Jejich příběhy známe díky starým ságám, které se na Islandu pečlivě zapisovaly a dochovaly se dodnes.

Kolem roku 1000 ale přišel zásadní zlom – Island oficiálně přijal křesťanství. Nešlo přitom o krvavou válku, jak by se dalo čekat. Podle kronik se o tom prostě rozhodlo na sněmu (Althing), a aby se předešlo rozkolu, lidé směli doma dál uctívat staré bohy, pokud to nebudou dělat veřejně. Praktické, že?

Dnes je většina Islanďanů luteránského vyznání, ale zajímavé je, že tu funguje i Ásatrúarfélagið – společenství, které oficiálně obnovuje původní severské náboženství. Takže když budete mít štěstí, můžete na Islandu zažít i svatbu nebo obřad podle vikingských tradic.

Kultura, která stojí na příbězích

Islanďané vždycky milovali příběhy. Už ve středověku psali ságy – dlouhé texty plné rodových dramat, hrdinských činů a cest do neznáma. Tyhle ságy jsou dnes považované za poklad evropské literatury.

Možná i proto, že život na ostrově byl dlouhé zimy dost osamělý, se rozvinula silná ústní tradice. Vyprávění, hudba, poezie – to všechno tvořilo pojivo mezi lidmi. A vydrželo to dodnes. Island má neuvěřitelný počet spisovatelů i hudebníků (Kaleo třebas..) na počet obyvatel. Když si uvědomíte, že tu žije jen něco přes 370 tisíc lidí, je to skoro zázrak.

Malá země, velký duch

Když to shrnu: bez Vikingů by nebyl Island, bez ovcí by nebyl život na Islandu možný a bez příběhů by Islanďané nebyli tím, čím jsou.

Ostrov na severu Atlantiku možná působí pustě, ale jeho kultura je bohatá, hluboce zakořeněná v historii a zároveň moderní. Ať už věříte v Thóra, Ježíše, nebo jen v sílu islandské přírody, jedno je jisté – tenhle kousek země má v sobě něco magického.