Konečně jsme se odhodlali vyrazit na cestu. Trvala zhruba dva dny – a ano, byla vskutku výživná.

Začalo to výjezdem z Humpolce ve 20:30,teda-počkat …Začalo to mnohem dříve, abych byla přesná. Ale to bych vám popisovala jiný příběh.

Přípravy začali asi 14 dní před odletem. Jelikož jsem do poslední chvíle nevěděla, zda se pro mne najde místo – hehe. Shánění letenek a autobusových lístků nebylo díky pozdnímu termínu Koupě vůbec jednoduché. Po dlouhém zvažování jsme se rozhodli , pro let z Vídně s přestupem v Dublinu do Reykjavíku ve kterém jsme strávily noc a 26.06.2025, jsme letecky vyráželi do Akureyri, z kama jsme jeli autem do Reykjahlídu. Alespoň vidíte, že nepřeháním.

Nyní se přesuneme na brněnské autobusové nádraží před hotel Grand – tedy do samotného středu vesmíru pro všech možných existencí. Dalo by se říct, že jde o moravský ekvivalent pražského Sherwoodu.

Z autobusu jsme vystoupili a následující tři hodiny, které nás dělily od odjezdu přímého spoje na vídeňské letiště, jsme strávili v nonstop KFC. Vzduch byl jako v sauně obohacené o vůni spáleného oleje, ale dali jsme si symbolické rozloučení s fast foodem na dobu neurčitou. Čas jsme si krátili hraním piškvorek, slovní šibenice a pozorováním lidí, než nastal čas přesunout se k nástupišti.

Unaveni křikem opilců i celodenním balením jsme po nástupu do autobusu okamžitě usnuli a probudili se až ve Vídni na letišti.

Vídeňské letiště pro nás oba bylo novinkou – s moderními vychytávkami, na které jsme z pražského letiště nebyli zvyklí. Odbavení kufrů se ukázalo jako tvrdý oříšek, ale s pomocí rozhořčených komentářů našich krajanů jsme ho nakonec rozlouskli. Pak už nám zbývalo jen doufat, že nepřekročíme váhový limit kufrů. S člověkem se možná domluvíte, ale se samoobslužnou odbavovací mašinou nevyjednáte nic. Naštěstí jsme měli každý půl kila rezervu – mohli jsme tedy s klidem pokračovat dál do další fronty.

Po kontrole příručních zavazadel jsme se na dvě hodiny usadili, dali si kafe a croissant a na chvíli si oddechli. Ale jako mámě kevina z filmu „Sám doma“ nám na mysl vyvstali pochybnosti. V našem případě naštěstí jen ohledně našeho nastávajícího přestupu.Který nás čekal v Dublinu.

Kufry jsme měli odbavené, ale problém byl v tom, že jsme přestupovali na let jiné společnosti než Ryanair. A tak vyvstala otázka: přebere si kufry nový dopravce automaticky, nebo je budeme muset vyzvednout, znovu odbavit a projít celým letištěm? Tipnete si správně – samozřejmě že možnost číslo dvě.

Po příletu do Dublinu následovalo zběsilé pobíhání napříč letištěm. Zaměstnankyně u přepážky na odbavení nás popoháněla povzbudivými slovy, že to pravděpodobně nestihneme.

Jako naschvál před námi davy lidí které se nikam nehýbaly, rentgen nás vrátil hned třikrát, vybídli nás ať si zujeme boty, které se nám nedařilo obout zpět, chaoticky jsme házeli vyndané věci zpátky do batohu a pak už jen slalomový sprint přes celé letiště. S tepovkou kolem dvoustovky. Vše abychom doběhli k bráně… která ještě nebyla ani otevřená.

A tehdy přišlo vrcholné zadostiučinění – paní, která nás dřív pobízela, že nestíháme, nám zatleskala, že jsme dorazili v rekordním čase. Byla to ta samá žena , co nám odbavovala kufry. A tak jsme si konečně mohli sednout, zhluboka vydechnout a utřít pot, který nás oba doslova zalil.

Jakmile jsme nastoupili do letadla, cesta už šla jako po másle. V podstatě jsme se do Reykjavíku teleportovali, protože jsme většinu letu opět prospali.