Když jsem odjela na Island, nečekala jsem, že jazykem, kterým tu budu mluvit nejčastěji, bude čeština. Islandštinu neovládám, ale anglicky mluvím docela dobře už od střední školy a těšila jsem se, že si ji zde opráším. Osud tomu ale chtěl jinak.
Nejenže v kempu, kde pracuji, pochází většina zaměstnanců z Česka, ale i další kolegové jsou převážně ze slovanských zemí. Češtinu a slovenštinu tu proto slyším na každém kroku, často víc než islandštinu.
Tento článek ale nepíšu proto, abych rozebírala geografické rozložení menšinových jazykových skupin na ostrově. Dnes bych se chtěla věnovat něčemu jinému. A tím něčím je networking. Nebojte, žádný psychologicko-sociologický rozbor se nechystá. Jen bych chtěla napsat o tom, jak důležité je najít si kolem sebe lidi. Zvlášť v zemi, která není vaším domovem a kde někdy ke společnému rozhovoru stačí jen to, že pocházíte ze stejné země a mluvíte stejným nebo podobným jazykem.
Nebudu vám lhát, navazovat přátelství pro mě bývalo vždycky snazší než jej udržovat. I když v posledních letech mi začalo váznout i to seznamování. S některými přáteli nás rozdělily různé životní etapy, s jinými jsme se postupně přestali ozývat — někdy z mé strany, jindy z té jejich. Člověk najednou zjistí, že energii, kterou by rád věnoval ostatním, spotřebuje na běžný život. Přibývá všedních povinností a starostí a občas dá práci najít chuť trávit čas i sám se sebou, natož s někým dalším.
Právě proto mi připadá důležité zůstat otevřená lidem kolem sebe, i když se na to zrovna necítím. Ze známých se časem mohou stát přátelé a nikdy nevíte, co vám nové setkání přinese. Nemyslím tím, že byste se měli seznamovat s lidmi podle toho, co pro vás mohou udělat. Spíš jim dát šanci a nechat věci přirozeně plynout. I když první setkání může být nanejvýš bizarní.
My jsme většinu lidí potkali v místní posilovně nebo v obchodě. Poměrně normálně. Příběh, který vám teď budu vyprávět, ale není náš s Michalem. Stal se holkám, které jsme tu poznali. Jsou to mega fajn baby, které si stejně jako my myslely, že je bezpečné říkat nahlas věci, o nichž by je doma ani nenapadlo mluvit na veřejnosti.
Jak už jsem říkala, místní posilovna je jedno velké networkingové místo. Jenže když jste tu noví, ještě nevíte, kolik našinců se v okolí pohybuje.
Holky si šly do sauny a jedna z nich se ten den necítila, jak bych to řekla… úplně dobře po střevní stránce. Bavily se tedy dost hlasitě o tom, kolikrát už si musela odskočit a že tam za chvíli nejspíš poběží znovu. V sauně byl přitom i náš další známý, od kterého jsme ten příběh později slyšeli také.
Když si slečna odešla své potíže vyřešit, známý se k té druhé přihovořil a vyjádřil upřímnou soustrast nad trápením její kamarádky. To uvědomění, že jim celou dobu rozuměl, bylo zprvu zdrcující. O vteřinu později už se tomu ale smály obě — i ta, která se mezitím vrátila. Ještě dodám citaci zdroje této události: „Třeba se lidé naučí, že se o hovnech na veřejnosti nemluví.“ Ale voilà, nová známost byla na světě. Stačil k tomu jeden malý trapas.
Krásným příkladem toho, jak může jeden človíček změnit všechno, je Lucy, která mi zničehonic napsala zprávu. Díky ní jsem poznala Áďu a skrze ni všechny ostatní. Dnes můžeme chodit do místních termálů se slevou, a když máme štěstí, tak i zdarma. V několika zdejších podnicích dostaneme kávu zdarma a já můžu prodávat své pohledy v místním turistickém obchodě. A hlavně ! Máme s kým trávit volný čas.
Když se začaly dít tyto drobnosti, třeba právě to kafe zdarma, bylo mi trochu proti srsti je přijímat. Z Česka jsem zvyklá mít pocit, že za něčím „zadarmo“ je nějaký háček, a navíc jsem vůbec nevěděla, jak takovou laskavost oplatit. Teď už vím, že můžu někomu zase půjčit kolo, stan nebo spacák, kterých máme v kempu dost. Než jsem ale pochopila, jak to tady funguje, byla jsem z toho spíš rozpačitá než šťastná.
Od známých občas slýcháme, že bychom se s Michalem skamarádili i s kamením, kdyby umělo mluvit. Nevím, jestli to platí o mně, ale o Michalovi určitě. Jakmile někde zaslechne češtinu, hned se jde představit. Já jsem spíš ta, která předstírá, že nic neslyšela. Díky Michalově výřečnosti jsme ale potkali dva chlapy, kteří žijí v Akureyri. Povídali nám o tom, jak to tam chodí s bydlením, a dozvěděli jsme se od nich spoustu dalších užitečných věcí do budoucna.
Na závěr bych chtěla říct jen jedno: zkuste překonat tu prvotní nechuť a najít kousek energie na seznámení s někým novým. Nikdy nevíte, jaké dveře vám to otevře. Díky tomu, že mě tu lidé znají, jsem dostala možnost pracovat v jednom z místních špičkových hotelů. Můžu tam pracovat i v zimě, což je v oblasti, kde je v tomto období skoro všechno zavřené, velké privilegium. Jsem za to vděčná a jen doufám, že budu moct všechny ty laskavosti jednou oplatit.
