Rubrika: Uncategorized

  • Sníh, šnečí pošta a návštěvníci

    Sníh, šnečí pošta a návštěvníci

    Pokud jste zvyklí na jaro v Evropě, květen si nejspíš představíte jako měsíc, kdy už je teplo, prázdniny se blíží, dny se prodlužují a ve vzduchu je cítit léto.

    Jestli si myslíte, že to samé , více či méně, platí i zde, jste na omylu.

    Letošní zima se nehty zaryla hluboko do krajiny a odmítá se pustit. A to ani teď. V momentě, kdy píšu tento článek (30. 5. 2026), je venku jeden stupeň a sněží.

    Ano. Sněží. O to větší překvapení bylo, když jsem v tomhle počasí musela běžet závod.

    Ale pěkně popořadě.

    Hned na začátku měsíce se konal filmový večer a promítal se Deník princezny 2. Samozřejmě nemohla chybět konzumace popcornu s příchutí slaného karamelu.

    Ačkoliv tomu říkají popcorn, mám podezření, že minimálně polovina obsahu je cukr a ta druhá polovina nějaká silnější návyková látka. Jakmile začnete jíst, nedokážete přestat.

    Právě tam jsme se domluvili na menším výletu do Aku. Proběhly nákupy, papání a také koupání v přírodním horkém prameni, který zas tak horký nebyl. Venku byly čtyři stupně, foukal vítr a my se z hecu šli ponořit do vlažné vody. I tak to ale byl zážitek. A teď k asi největšímu tématu celého měsíce.

    Snail Mail

    Jak už možná víte, po návratu do Česka mám v plánu rozjet glamping.

    Jak s tím ale souvisí dopisy? Pozemek se z Islandu shání poměrně špatně. Jediné, co mohu dělat, je sledovat nabídky, šetřit peníze a zapisovat si nápady a informace, abych je měla pohromadě ve chvíli, kdy se rozhodneme vrátit a celý plán začít realizovat. Jedna věc se ale ovlivnit dá už teď. Povědomí.

    Povědomí o tom, že se něco takového chystá.

    Budování značky. A hlavně možnost dát vědět lidem, které by podobný projekt mohl zajímat. Nejdřív mě napadly pletené čelenky. Prodávat je tady na Islandu by nebyl problém. Lidé by je kupovali. Jenže na jednu čelenku potřebuji při běžném pracovním režimu čtyři až sedm dní práce. A cena kolem 500 Kč za kus? Znám naši mentalitu. Já sama bych si ručně pletenou čelenku koupila spíš někde na trhu nebo jako suvenýr.

    Když k tomu připočtete dopravu a balení, cena vyskočí klidně o dalších 200 Kč. A to už je za čelenku opravdu dost.

    Takže jsem tenhle nápad prozatím odložila.

    A tím se dostáváme zpět k dopisům. Kreslení mě bavilo vždycky a nedávno jsem zjistila, že malování v Procreate je vlastně mnohem jednodušší a úspornější než práce s klasickým plátnem. A také výrazně rychlejší.

    Když jsem dokončila svůj druhý obrázek inspirovaný zdejší krajinou, bezcílně jsem scrollovala Instagramem. A pak se to stalo. Vyskočilo na mě video jedné umělkyně. A v ten moment mě osvítil duch svatý.

    Najednou jsem měla odpověď na otázku, jak dostat kousek Islandu do Česka ještě předtím, než vůbec vznikne glamping. A zároveň spojit kreslení, psaní a možnost šířit povědomí o tom, že existuje nějaká Nicole, která si momentálně žije v zemi, kde je zima devět měsíců v roce a čtyři měsíce v podstatě nezapadá slunce.

    V zemi, kde mají i při minus dvaceti dřevěná okna, která profukují.

    A kde místní během blizardu jedou devadesátkou, protože si myslí, že hřebíky v pneumatikách je zachrání před vším.

    Dobře. Trochu přeháním. Ale jen trochu. Došlo mi, že do dopisu bych mohla vložit jak kousek Islandu, tak i kousek svého života tady.

    A čím se to liší od blogu?

    Blog se snažím psát obecněji. Někdy trochu informativně. Občas možná i vtipně.

    Ti, co mě znají, si dokážou představit výraz, který jsem udělala po napsání předchozí věty. A ti, co mě znají opravdu dobře, mi rovnou řeknou, že vtipná nejsem.

    Ale každý může snít, ne?

    Nechci psát jen o tom, co dělám a co si myslím. Chci vyprávět o zajímavých místech, lidech a zvířatech, která mě tady obklopují.

    Dopis bude trochu jiný. Osobnější. Více o tom, co se mi honí hlavou. O pocitech ze života na Islandu. A možná vás překvapí, že ne vždy budou pouze pozitivní.

    Kromě samotného dopisu by v obálce byla i moje ilustrace okolní krajiny a nějaká drobnost. Třeba čaj z místních bylinek nebo malý lávový kamínek.

    Všechno hezky zabalené tak, aby už samotné otevření obálky bylo malým zážitkem.

    Hmatatelná zpráva z ostrova vzdáleného tři tisíce kilometrů.

    To nezní špatně, ne?

    I přes všechno nadšení jsem se ale rychle setkala s tvrdou realitou cen.

    Tisk pohledů a poštovní známky jsou totiž nejdražší položky celého projektu.

    Za jednu známku zde zaplatíte zhruba 81 Kč a za tisk jednoho pohledu kolem 80 Kč.

    To je 161 Kč ještě předtím, než přidáte čaj, obálku, balicí papír a svůj čas.

    Schválně mi napište, kolik si myslíte, že výroba jednoho takového dopisu stojí a kolik byste byli ochotni za něj zaplatit.

    Případně můžete vyplnit anketu, kterou najdete na mém profilu pod ikonou šnečího mailu. Mě samotnou odpovědi dost překvapily.

    Další srážkou s realitou je samotná propagace celého nápadu.

    Kdo má sakra pořád vymýšlet nějaký obsah?

    Začínám opravdu obdivovat influencery, kteří dokážou mít telefon v ruce prakticky nonstop. Protože páni. Není to jednoduché. A hlavně je to neuvěřitelně časově náročné.

    Stejně jako u blogu nechci, aby bylo všechno jen o mně. Chci ukázat hlavně Island a svůj plán do budoucna.

    Na druhou stranu chci, aby lidé viděli, že za tím stojí obyčejný člověk, který tu žije, sbírá zkušenosti a snaží se je předat dál.

    Tomuhle projektu jsem věnovala prakticky celý měsíc.

    Až do chvíle, než nám dorazila poslední zájezdová skupina cestovní společnosti Michal a Nicole.

    Tentokrát nás navštívila dvojčlenná slovensko-švýcarská výprava. Vika a Pavol. Jak jsme se k takové kombinaci vlastně dostali?

    Vika je moje velmi vzdálená sestřenice.

    Když mi bylo asi osm let, vzali mě babička s dědou na Čierny Balog a oznámili mi, že jedeme za rodinou.

    Přestože naše rodokmenová vzdálenost byla poměrně značná, představili mi Viku jako sestřenici.

    Postupně jsem zjistila, že tam mám podobně vzdáleně příbuzné další své vrstevníky.

    S babičkou a dědou jsem je ještě několikrát navštívila a prožila s nimi spoustu hezkých vzpomínek.

    Pak jsme se na dlouhou dobu přestali vídat.

    Belgie, školy, život…

    Ale asi před třemi lety nás osud znovu svedl dohromady. Vika je jedna z nejkreativnějších duší, které znám.

    Kromě foťáku, který funguje jako její druhé oko, kreslí, tetuje a píše blog o životě a toulkách po Švýcarsku.

    Najdete ji na instagramových profilech @odzrzky a @spomienkydoramika.

    Pobyt u nás pojali trochu jako cyklistické soustředění.

    Jenže tihle dva ADHD tvorové mají podobný pohyb u nich ve Švýcarsku k snídani, obědu i večeři.

    Jeden den jsem se s nimi vydala na projížďku. Výsledkem bylo, že jsem další den nechtěla své nohy vůbec používat.

    Doufám, že se s touto dvojicí uvidím dříve než za další tři roky. A totéž platí i pro zbytek téhle mé vzdálené rodiny.

    Myslím, že nastal čas ukázat Míšovi místo, které se stalo nedílnou součástí mých vzpomínek – a tím pádem i mého života.

    Mezi tím vším jsem ještě stihla trénovat na 9,4 km dlouhý trailový závod zvaný Lava Run.

    Název mluví sám za sebe. Trasa vedla mezi lávovými poli, venku sněžilo a vítr dosahoval v nárazech až 40 km/h.

    Závod se navíc běžel v den, kdy jsme s Michalem vstávali v pět ráno, abychom odvezli naši návštěvu na letiště. A jako naschvál jsme šli spát až kolem půlnoci.

    Protože lidi.

    Pokud plánujete pracovat v turismu, doporučuji se psychicky obrnit. Může se totiž stát, že budete třeba ve dvě ráno povoláni k požárnímu alarmu, protože si nějací hosté hodí na rozpálenou pánev steak bez kapky oleje a vykouří celý hostel od zlých duchů.

    A pokud tam nějací byli, tak už tam rozhodně nejsou.

    Samotný závod se běžel mnohem lépe, než jsem čekala. Ano, foukalo. Ano, sněžilo. Ale vítr nebyl tak ledový, jak vypadal, a mně se podařilo splnit cíl, který jsem si stanovila – uběhnout celou trasu za hodinu.

    Přiznávám ale, že poslední dva kilometry jsem měla pocit, že někde po cestě odhodím koleno a doběhnu bez něj.

    Nakonec jsem ze sebe vypotila poslední zbytky důstojnosti a ve chvíli, kdy jsem zaslechla povzbuzování svých kamarádů, jsem dokázala ještě zrychlit.

    Cílovou čáru jsem proběhla přesně za hodinu.

    A mám z toho upřímnou radost.

    Potom už následovala jen zasloužená koupel v místním termálním prameni a rychlý přesun do postele.

    A tím se pomalu uzavírá další islandský měsíc.

    Jsem zvědavá, co přinese ten následující.

    A co vy? Jaký byl váš květen?

    Ještě si sem odložím pár fotek o kterých si něco povíme zase příště.

  • Bookclub, běh, malování

    Bookclub, běh, malování

    Po odjezdu naší poslední návštěvy se u nás konečně udrželo hezké počasí. Takže jsme s kamarádkou neváhaly, oprášily kola a vyrazily poprvé v letošní sezóně – směr Höfði a zpátky. Celkem nějakých 17 kilometrů. Nic extrémního… dokud si neuvědomíte, že jste na kole neseděli půl roku.

    Ale zvládly jsme to. A protože každá správná fyzická aktivita musí být vyvážená adekvátní odměnou, zakončily jsme to zastávkou na kafe.

    Ten den ale nekončil jen sportovně. Večer jsme měly naše úplně první setkání book clubu, který jsme si tady na Islandu založily s dalšími nadšenkyněmi do knih. Celkem nás je pět, ale sešly jsme se jen tři. Práce nebo fakt, že zrovna nejste na Islandu, jsou naprosto legitimní důvody absence.

    Žádná z nás nikdy předtím součástí book clubu nebyla, takže první setkání probíhalo přesně tak, jak byste čekali – snažily jsme se přijít na to, jak by to vlastně mělo fungovat. A hlavně jsme řešily to nejdůležitější: co budeme číst.

    Celé to mělo příjemnou atmosféru. Hezky jsme se oblékly (protože ruku na srdce – tady moc příležitostí „vypadat jako člověk“ není), daly si kafe a začaly si povídat o tom, co právě čteme a co nás baví.

    Já osobně vyhraněná na určitý žánr nejsem. A to platí skoro úplně o všem – o knihách, hudbě, umění i politice. Podobně to má i Julie, která zrovna čte dost zajímavou knihu Only Alive on Sundays. Tato kniha si hraje s konceptem tarotových karet – na začátku každé kapitoly je zmíněná jedna karta a podle jejího významu se pak odvíjí příběh skrze oči hlavní hrdinky. Po jejím vyprávění jsem si tu knihu okamžitě přidala na seznam.

    Jinak Julie ráda čte klasiky, třeba Jane Austen, k tomu seberozvojové knihy, novely nebo poezii… a to rovnou v pěti jazycích. Ano, čtete správně.

    Upřímně? Připadala jsem si zase jako šestnáctiletá Nicole v Belgii, když jsem poprvé viděla desetileté dítě, které během pěti minut přepínalo mezi třemi jazyky. Takový ten moment, kdy si uvědomíte, že byste možná taky mohli trochu přidat.

    A tak jsem přidala.

    Hned po našem setkání jsem si objednala hodinu na Preply a od té doby si každý den píšu takový malý deník v němčině o tom, co jsem ten den dělala. A musím říct jednu věc – kdybych měla dřív k ruce umělou inteligenci, pravděpodobně bych dneska mluvila německy plynule.

    Napíšu text, hodím ho do chatu, ten mi opraví chyby a když nechápu proč je něco jak je (pády, „zu“, větná skladba…), všechno mi vysvětlí úplně polopatě. A nemusím se spokojit s tím, že „to tak prostě je“.

    Teď jsem docela namotivovaná, tak doufám, že mi to vydrží. Podle testu, který mi poslal Patrik (učitel), jsem někde ve druhé polovině A1, což beru jako velký úspěch – vzhledem k tomu, že jsem němčinu naposledy měla před deseti lety. Navíc tu mám ideální podmínky na procvičování, protože německých turistů je tu víc než dost.

    Tak mi držte palce.

    Ale zpátky k book clubu.

    Po Julii přišla na řadu Adél, která mě znovu vtáhla do světa romantasy. Vlastně díky ní jsem začala číst sérii Čtvrté křídlo, následně sérii ACOTAR a Throne of Glass. A výsledek? Od začátku roku mám přečteno 10 knih.

    Upřímně – jsem v tomhle úplně stejná jako Michal, když se ponoří do videoher. Možná i proto nám to tak dobře funguje. On se zavře v pokoji s Pskem a já vedle něj existuju ve světě víl, draků a book boyfriendů.

    A věřte mi – Cassian nebo Xaden mě udrží přilepenou ke stránkám klidně celé hodiny.

    Adél zrovna dočetla Haunting Adeline a… řekněme, že když o knize domluvila, uvědomila jsem si, že to už je na mě trochu moc dark. Moje hranice temnoty končí někde u Dcer dvouhlavého draka nebo Alchemised. Pokud teda nečtu Stephena Kinga: IT, nebo Řbitov zvířátek. Obě knihy sice řeší dost těžká témata, ale pořád tam pro mě bylo nějaké „světlo na konci tunelu“. A to já potřebuju. Temno následované dalším temnem nechám ráda jiným.

    Svět je dost šílený i bez toho.

    Když přišla řada na mě, rozpovídala jsem se o Throne of Glass a o pátém dílu, který jsem zrovna začala číst. Jinak ale, jak už jsem říkala, mám ráda od každého něco. Co jsem ale (kromě povinné četby) nikdy nečetla, jsou klasiky.

    Tedy…teď už jen nečetla, bez nikdy.

    Rozhodly jsme se totiž, že jako společné téma našeho book clubu zvolíme romantické klasiky. Každá z nás si umí užít romanťárnu, ale zároveň se chce i trochu „kulturně obohatit“. První volba padla na Na Větrné hůrce.

    Teď je to docela populární, existuje spousta filmových adaptací, takže máme v plánu to pak porovnat. A ideálně se začít scházet častěji než jednou za měsíc. Přeci jen – čistě holčičí společnost tady člověk jen tak nenajde. A jednou za čas je potřeba si doplnit tu feminine energy.

    Mimochodem, rozhodla jsem se tuhle knihu číst v angličtině. Což je… výzva. Řekněme, že z téhle „vznešenější“ angličtiny jsem dost vypadla. Ale když už se rozvíjet, tak pořádně.

    Pokud byste si Na Větrné hůrce chtěli přečíst taky a přidat se k nám aspoň na dálku, budu jedině ráda. Klidně mi pak napište, jak na vás kniha působila. Nebo si stáhněte Goodreads a můžeme se navzájem inspirovat, knihami které čteme.

    Jen tak mimochodem… přihlásila jsem se na 10km lava run. Takže jsme s Míšou začali dělat něco, co by se dalo označit jako „společný čas v realitě“. Začali jsme běhat.

    Upřímně? Docela krutý návrat do reality. Naše fyzička dostala facku hned při prvním pokusu. Ale o to víc nás to nějakým zvláštním způsobem baví. Přeci jen – trávit čas spolu jinak než jen tak, že každý existujeme vedle sebe v jiném světě (on ve hrách, já v knihách), má taky něco do sebe. Ne že by ten náš paralelní režim nebyl potřeba… ale občas je fajn se potkat i ve stejný dimenzi.

    Kromě běhání jsem se vrátila ještě k jedné věci – k malování.

    Vždycky jsem byla ten typ: tužka, papír a hotovo. Nic složitého. Ale teď jsem objevila kouzlo tabletu a aplikace Procreate.

    A upřímně? Je to strašně návykový.

    Najednou máte všechno v jednom. Žádné kupování milionu pomůcek, žádný bordel všude kolem (což je tady dost zásadní, protože ten prostor fakt není nafukovací). Jasně, občas mi chybí ten pocit zapatlaných rukou, to k tomu prostě patří… ale tahle digitální varianta má něco do sebe.

    A hlavně – je to zábava.

    Tak uvidíme, kam se to posune. Také jsem se rozhodla psát jen jednou, maximálně dvakrát měsíčně. Múza bohužel nepřichází každý den a následující měsíce budou dost busy.

    Omlouvám se, že dnešní počteníčko není zrovna plné islandských zajímavostí, ale ne vždy se člověk dozví něco nového. Jakmile zase něco objevím, ráda se o to s vámi podělím.

    Zatím pa !

  • Česko dorazilo na Island

    Česko dorazilo na Island

    Březen a půlka dubna u nás nebyly jen o práci, větru a sněhu, ale taky o návštěvách. A že jich bylo! Upřímně – chvílemi jsme si připadali spíš jako delegáti cestovky než zaměstnanci kempu.

    První vlna dorazila začátkem března. Kombinace Humpolec × Praha, konkrétně Erik, Míša, Mára a z Prahy, Ráďa s Luckou. Tolik lidí najednou nebylo v plánu, ale došlo ke komunikačnímu šumu, který nakonec dopadl pro nás i pro ně docela výhodně. Rozdělovat islandské ceny mezi sedm lidí je přece jen příjemné – a časově to pro nás nakonec také bylo lepší. Nevím, jak bychom poskládali tři skupinky návštěvníků, během jednoho měsíce.

    Lucku s Ráďou jsem vyzvedávala já. Přiletěli brzy, tak jsem je hned vzala na kafíčko, trochu je provedla po městě a cestou do našeho hnízda jsem je vzala k vodopádu, který byl v ten den vskutku extra větrný. Večer je ještě dle „objednávky“ čekala polární záře. Island se chtěl evidentně předvést.

    Skupinka z Humpolce dorazila až večer s Míšou, takže ti už takové štěstí neměli. Neviděli vodopád, ani polární záři. A aby toho nebylo málo – jejich kufr zůstal v Anglii. Klasika. Přestup, chaos, kufr nikde.

    Naštěstí jsme to nějak poskládali – půjčili jsme jim věci a jelo se dál. My jsme samozřejmě museli do práce, takže jsme nemohli dělat full-time průvodce, ale i tak jsme toho stihli dost. Výlet do Egilsstaðiru na sobí farmu, pár vodopádů, jeden den si dali vlastní program (vyzvednutí kufru a whale watching) no a na závěr menší „oslava“ odjezdu. Pokud se tomu tak dá říkat.

    Sobí farma byla novinkou i pro nás, nejen pro naše milé návštěvníky. A díky tomu, že byl pan majitel velice sdílný, jsme se dozvěděli i pár zajímavých informací.

    Sobi sem byli dovezeni z Norska v 18. století s cílem je chovat podobně jako v Laponsku – kvůli masu, kůži a praktickému využití.

    Tenhle plán ale nevyšel. Sobi se na většině ostrova neudrželi a postupně vymizeli. Jediná oblast, kde se jim opravdu dařilo, byl východ Islandu. Díky lepším podmínkám tam přežili, rozmnožili se a postupně úplně zdivočeli.

    Dnes tak kolem Egilsstaðiru žijí tisíce sobů ve volné přírodě, bez jakéhokoliv chovu.

    Občas se ale stane, že se nějaký ten sob zatoulá, nebo se matka vyplaší a nechá své mládě někde opuštěné. A v tom momentě přichází na scénu sobí farma.

    Ať se jedná o mládě nebo o nemocného dospělého soba, zde najdou nové útočiště, kde je o ně postaráno. Dokonce jsme mohli do výběhu za jedním mladým sobem, ani ne dvouletým. Majitel nám vyprávěl, že mu dělá takovou náhradní „mamku“. A opravdu ho poslouchal jako rodiče – když se rozhodl Lucy popichováním vyzvat ke hře.

    Žádný z jeho zachráněných sobů už není schopný vrátit se zpět do divočiny. Za dobu strávenou na farmě jsou až moc důvěřiví a při setkání s člověkem, třeba během lovecké sezóny, by je to mohlo stát život. Pokud se na Island někdy chystáte, doporučuji sem zavítat a nakrmit sobíky chlebem, který dostanete při vstupu.

    Byl to fajn týden. Takový ten typ návštěvy, kdy se nezastavíš, ale vlastně tě to baví.

    Následovala týdenní pauza a na konci března dorazil Michalův taťka s Věrkou. Ti si střihli rovnou deset dní – a upřímně, vybrali si na to snad nejhorší počasí, jaké Island umí nabídnout.

    Březen byl letos extrém. Vítr, blizard, sníh… a pořád dokola. Počasí se měnilo každých pár hodin a většinou k horšímu.

    Proč tomu tak je? Střídají se tlakové níže z Atlantiku, studený arktický vzduch a relativně „teplé“ proudění z jihu. Výsledek? Počasí, které se mění rychleji než plány na výlet.

    Jedním z nejdrsnějších projevů je takzvaný blizard (blizzard). Nejde jen o obyčejnou sněhovou bouři. Blizzard znamená kombinaci silného větru (často přes 50–70 km/h), hustého sněžení a hlavně nulové, nebo téměř nulové viditelnosti. Sníh se víří ze země i ze vzduchu, takže někdy ani nemusí intenzivně sněžit – a přesto nevidíš vůbec nic. Člověk pak snadno ztratí orientaci i na místě, které normálně zná.

    Na Islandu má blizard velmi konkrétní dopady na dopravu. Silnice se mohou během krátké chvíle uzavřít, a to i hlavní tahy jako Ring Road. Nejproblematičtější je to na východě a severu, tedy u nás. Kde vítr žene sníh přes otevřenou krajinu a rychle vytváří závěje.

    I tak jsme se snažili něco podniknout. Vzali jsme je na whale watching, zvládli jsme i koupání v geotermálu a dost jsme chodili po okolí. Žádné velké roadtripy se ale nekonaly – počasí nám to dost sabotovalo.

    Musím říct, že se whale watching, na který jsme vzali Věrku s Frantou, opravdu vydařil! I když jsme kvůli počasí strávili na lodi jen hodinu a tři čtvrtě, což nám při teplotě −14 °C a blížící se sněhové bouři vůbec nevadilo. Viděli jsme velrybu z pouhé třímetrové vzdálenosti! Byl to jediný samec plejtváka obrovského, ale připravil si pro nás opravdu velkolepou show – ukázal se nám víc než čtyřicetkrát a z bezprostřední blízkosti.

    Proč v tomhle období často potkáte samce?

    Důvod je jednoduchý, velryby migrují mezi dvěma světy:
    teplé vody (např. Karibik) → rozmnožování
    chladné vody (jako Island) → krmení

    Samice, které jsou březí nebo mají mláďata, dávají v zimě přednost teplejším oblastem, kde mají mláďata větší šanci přežít. Naproti tomu samci nemají důvod zůstávat v tropech tak dlouho, a tak se často vracejí dřív zpět na sever – právě třeba k Islandu, kde je dostatek potravy.

    A pár pikošek o plejtvákovi:
    jeho srdce váží kolem 180 kg (velikost malého auta),
    živí se téměř výhradně drobným krillem,
    během krmení dokáže nabrat do tlamy desítky tun vody najednou,
    může dorůst délky přes 30 metrů a vážit až 180 tun.

    Vyjeli jsme se společností Arctic Sea Tours z Dalvíku na menší dubové loďce a nemůžu nic než doporučit.

    Myslím, že ke konci už toho měli docela dost. Upřímně říkali, že těch deset dní bylo tak akorát. A já se jim vlastně nedivím. Kdyby vyšlo lepší počasí, asi by ten zážitek byl úplně jinde, ale Island si prostě někdy dělá, co chce.

    No a třetí návštěva přišla v půlce dubna – moje mamka s Katkou.

    Ty to vzaly hopem. Celkově týden, ale reálně jen tři dny na severu Islandu, protože zbytek padl na přesuny. Takže tempo bylo… svižné.

    Stihly jsme whale watching, tentokrát bohužel bez velryb, ale zato s papuchálky.

    Věděli jste, že se k hledání velryb nepoužívají sonary? Velrybám by to mohlo poškodit sluch. Já to třeba nevěděla, vzhledem k tomu, že v Akureyri se nám je povedlo zachytit pokaždé.

    Kousek od Húsavíku leží malý ostrůvek Lundey, který funguje jako jeden velký papuchalčí panelák. Papuchálek severní si totiž vyhrabává nory v zemi, které mohou být až dva metry dlouhé, ve kterých hnízdí.

    Dožívají se kolem 20 let (někdy i víc) a jsou překvapivě „věrní“ – tvoří dlouhodobé páry a vracejí se ke stejnému partnerovi i místu. Každý rok mají jen jedno vejce, o které se starají oba rodiče.

    A zbytek času? Ten tráví úplně mimo náš dohled. Většinu roku jsou na otevřeném oceánu, kde spí na hladině a loví pod vodou. Na pevninu se vrací jen kvůli hnízdění.

    Takže to, co vidíte na Islandu, je vlastně jen krátká kapitola jejich života.

    Takto jich přiletí až 2 miliony na celý Island, na tomto ostrůvku se jich nachází konkrétně kolem 100 000 v období hnízdění. To z ostrůvku dělá jedno z hlavních hnízdišť.

    Po této tříhodinové skoro soukromé projížďce na rozbouřeném moři jsme se šli najíst do restaurace, kde jsme měli zařízenou 10% slevu díky výpravě za velrybami, a dali jsme si islandského sumce. Byl výborný – asi nejlepší ryba, jakou jsem kdy jedla. Ale kdybych věděla, jak vypadá předtím, než jsem ho pozřela, asi bych si to rozmyslela.

    Pak jsme se šli vykoupat do GeoSea a jeli zpět na ubytování úplně hotové. Holky si tu ještě trochu poťapkaly po okolí a následující den zase frčely pryč. Takže sem, jak rády vtipkovaly, jely jen předat autodíly a zase odjet. Ano, auto nám pořád nejede…

    Rozloučení jsme pojali po svém – výletem do Akureyri… do sekáče.

    Mimochodem, to se stalo takovou naší tradicí. Každou návštěvu jsme vzali do sekáče – a každý si odvezl fakt skvělé kousky. Značkové věci za pár korun. Upřímně, možná větší highlight než některé vodopády. Minimálně pro moji mamku.

    Když by holky neměli problém sehnat odvoz z RKV letiště do Keflavíku, jejich výlet by byl skoro bezchybný. Jen malé varování pro všechny, kdo se sem chystají – pokud budete shánět taxi na nebo z letiště, určitě si ho neobjednávejte přes GetTransfer.

    Nám totiž řidič zrušil jízdu na poslední chvíli a za náhradní odvoz po nás chtěli doplatit dalších 167 dolarů. A aby toho nebylo málo, vrácení peněz po zrušení je teď docela boj.

    Tak třeba tímhle někomu ušetřím pár nervů i peněz.

    Když to shrnu – bylo to náročné, občas chaotické, ale hrozně fajn období. Vidět kousek „domova“ tady na konci světa má něco do sebe.

    A teď? Máme na chvíli klid.

    Než přijede další várka.

  • Zpátky v pustině

    Zpátky v pustině

    Už je to nějaká doba, co jsem dala dohromady události všedních dní, ze života na Islandu. A mělo to svůj důvod. Na svátky jsme totiž odjeli zpět do naší domoviny. Deprivováni jakékoliv formy větší civilizace jsme cítili, že je potřeba se trochu zkosmopolitnit. A řeknu vám – bylo to náročné.

    Ode dne příjezdu jsme se prakticky nezastavili až do dne odjezdu. Byla jsem ráda, že jsem stihla alespoň jednou navštívit všechny členy nejbližší rodiny, na ty vzdálenější mi bohužel zbylo už jen myšlení. Tak snad mi to odpustí.

    Mezi tím vším shonem se nám povedlo ještě „vyvenčit“ babičku v Budapešti a potkat se s přáteli na pár akcičkách a navštívit kolegyně z Europlasmy. A než jsme se nadáli, bylo po všem veselí a my se ocitli zpět v naší milované islandské pustině.

    Michal nastoupil do práce hned další den po příjezdu, já až o dva dny později. Člověk by si mohl myslet, že jsem za prodlouženou dovolenou vděčná, ale opak byl pravdou. Z permanentního ruchu milionového města, jsem se nějak nedokázala aklimatizovat zpátky do ticha a odlehlosti. Měla jsem pocit, že bych měla něco dělat… jen jsem vůbec netušila co.

    O to víc jsem s otevřenou náručí přivítala nástup do úklidu pokojů. Oproti prosinci došlo k přibližně 200% navýšení pracovního nasazení – čtyři hodiny denně, někdy i klasických osm. Monča, naše manažerka, si vzala měsíční dovolenou, takže jsme na campu zůstaly s Katkou (kolegyně) samy. Statečně se pereme s nároky hostů, novými odpovědnostmi a vším, co s tím souvisí.

    Celý areál navíc prochází rekonstrukcí, většina budov je rozkopaná, takže komunikace mezi majiteli, našimi hochy-stavbaři a hosty bývá… řekněme zábavná. Chaos řízený improvizací.

    Mimo nové odpovědnosti jsem za tu dobu stihla vidět duhové mraky, odborně nazývané polární stratosférické oblaky, vznikající vysoko v atmosféře – zhruba ve výšce 15 až 25 kilometrů. Objevují se jen při extrémně nízkých teplotách, klidně kolem −80 °C, a hlavně v polárních oblastech. Jejich typické pastelové barvy nevznikají lomem světla jako u duhy, ale díky difrakci – sluneční paprsky se lámou na drobných ledových krystalech v oblacích. Výsledkem je podívaná, která vypadá skoro jako z pohádkového světa. Na Islandu se objeví jen párkrát do roka, takže když je člověk zahlédne, ví, že má prostě štěstí.

    A taky jsem konečně uvedla v užitek turistické vybavení od Ježíška. Vyrazili jsme na výšlap na nejvyšší horu v okolí Mývatn – Hlíðarfjall – spolu s Míšou a místním Afričanem Gasou.

    Hlíðarfjall je vulkanická hora tyčící se nad oblastí Reykjahlíð a jezera Mývatn na severovýchodě Islandu – cca 5 km severně od vesnice Reykjahlíð. Má přibližnou výšku cca 770 m nad mořem.

    Geologicky je to rhyolitový (Rhyolit je kyselá sopečná hornina) vulkanický kopec vzniklý v rámci sopečné aktivity oblasti kolem centrálního vulkánu Krafla. Leží přímo na známé riftové zóně, kde se kontinentální desky postupně rozcházejí.

    • Hora vyrostla z lávových proudů a sopouchů, které jsou součástí starších erupcí.
    • Region kolem Hlíðarfjallu je charakteristický čedičovými a rhyolitovými formacemi, sopečným terénem, lávovými poli a dramatickými horizonty, které jsou typické pro severní Island.

    Gasa je moc fajn týpek. Manažer, fotograf, plantážník, průvodce a táta v jednom. Klidně by mohl být i historik, ale to má spíš jako koníček. Díky němu máme krásné fotky a konverzace během výšlapu rozhodně nestála. Pokud se splní slibované, uslyšíte nejen o něm, ale i o dalších milovnících outdoorového utrpení, mezi které jsem byla čestně přizvána.

    Jinak se tu – až na výše zmíněné události – nic zásadního neděje. Snažím se držet věcí, které jsem si pro sebe stanovila, i když trochu pokulhávám. Ale ruku na srdce… kdo ne.

    Tak zase za 14 dní. Ahoj.

    Jen si sem ještě odložím, pár dalších foteček…jen tak.

  • Rekapitulace 2025

    Rekapitulace 2025

    V osobním životě byl jak minulý, tak i tento rok dost turbulentní. V plánu znovu vyjet za životem do zahraničí (žila jsem 3roky v Belgii) bylo už dlouho, ale něco mě pořád drželo zpátky. Tento příběh jsem vám už vyprávěla, nebudu se tedy opakovat. Ve zkratce – došlo k určitým věcem, které popohnaly události požadovaným směrem – a my jsme díky tomu teď tady na Islandu. Už šest měsíců. Přitom mi v hlavě pořád připadá, jako by to byl sotva měsíc od našeho příjezdu.

    Rozhodla jsem se toto roční opáčko, rozepsat to po jednotlivých měsících tohoto roku, abych se v tom neztratila a mohla ho opravdu důkladně zrekapitulovat.


    Leden

    Den po Silvestru jsme založili naši novou novoroční tradici – otužování. Vyrazili jsme do lomu u Lipnice spolu s Michalovou mamkou a začali rok v netradičním stylu. Leden se nesl ve znamení učení, chození do posilovny, ale i oslav. Bráchova přítelkyně měla maturitní ples, a to se přece nemohlo nechat jen tak být.

    Jsem vděčná, že je Tomáš obklopen tak skvělou partou lidí – a taky za to, že mě mezi sebe přijali jako tu „postarší osobu“, kterou mezini nimi jsem. Pamatuju si je jako malé špendlíky, co hrály fotbal o pár let pode mnou.

    Zároveň začínáme zařizovat výlet na „Havaj Evropy“ – kupujeme letenky a vybavení, protože máme v plánu přejít celou Madeiru pěšky za deset dní. Bez nějaké větší přípravy. Motto zní jasně: Pěšky nejdál dojdeš a Co nezkusíš, nezažiješ.


    Únor

    Stále se otužujeme (asi jsme tušili, že se připravujeme na tužší zimu, než je ta naše). V rámci tréninku na trek vyrážíme s kamarády z Humpolce na tůru, na jejímž konci rozděláváme oheň a opékáme buřty. Tím se táborák oficiálně zařadil mezi zimní aktivity.

    Desátého února se nalodíme na palubu letadla, které nás dopraví na – zatím – nejlepší dovolenou mého života. I když… to bych vám po prvním kopci asi neřekla. Cesta byla vyčerpávající, ale jak pravil Ron Weasley Harrymu Potterovi ve Vězni z Azkabanu: Budeš trpět, ale náramně si to užiješ. A taky že jo.

    Překonat sami sebe je vždycky příjemné a ty krásy stály za veškeré utrpení. Možná se k tomuto ostrovnímu dobrodružství někdy vrátím v samostatném článku. A nebo vám sem šoupnu photo dump z cesty.

    Po návratu do zimního Česka jsme si ještě zašli na koncert a pak už jen odpočívali před nástupem do nikdy nekončícího pracovního nasazení.


    Březen

    Míša odjel na jednu ze svých posledních výprav do Švédska a já mezitím trénuju na Čertovský ultratrail, na který jsem dostala startovné od Ježíška. Další utrpení, kterému se dobrovolně vystavuji – běh. Nikdy jsem nebyla fanoušek, ale čím víc něco děláte, tím více se vám to dostane pod kůži. A moje běžecké snažení je toho důkazem.

    Zarylo se mi to pod kůži natolik, že jsem se rozhodla příští rok pro stejný čin – tentokrát tady, na Islandu.

    Nasávám vůni pražských kaváren plnými doušky, socializuji se, evakuujeme Budovu Černého mostu (a tím i naše pracoviště), protože někdo nahlásil bombu. Procházkuju, navštěvuju a vstřebávám město, protože už vím, že se ho brzy chystám opustit.


    Duben

    Míša se mi vrací, takže po Praze chodíme spolu. Vývařovna na Můstku, opuštěná Dynamitka u nás v Bohnicích a pivo v hospůdce U Kaštánků. Jedeme navštívit Michalova bráchu, jeho ženu a synovce do Českého Těšína.

    Jezdíme si po Česku a užíváme si tepla. Každý Michalův návrat ze Švédska do ČR pro mě znamená hodně přejíždění – práce v Praze, Michal v Humpolci. Hodina po dálnici, někdy i víc. Ale co byste pro lásku neudělali.

    Slavíme Velikonoce, brácha má narozeniny a s tátou vyrážíme na výlet na Kokořín. S mamkou jdeme do zoo. Snažím se každému z rodiny věnovat trochu času, než zmizím. Zajela jsem i na čarodějnice za Michalovou babičkou – a taky oznámit v práci, že končím. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak jsem se bála. Příjemné to ale také úplně nebylo.


    Květen

    Pokračujeme v přátelském randíčkování a kafíčkování. Mazlím všechna možná zvířátka, která se mi dostanou pod ruku – hlavně ta moje. Jedu do Českých Budějovic za kamarádkou, kterou jsem nepotkala na akademické půdě, ale v práci, kde jsme byly asi rok a půl kolegyně.

    Patří k lidem, kteří mají sen větší než jejich město, a jdou si za ním. Držím jí palce a jsem vždy připravená přijet, pomazlit se s pejsky a samozřejmě si i pokecat.

    Stále aktivně běhám, i když je toho víc než kdy dřív – pořád to ale nestačí na 34 km v kuse, což zjistím o pár dní později. Účastním se kurzu AI, kde potkávám spoustu inspirativních lidí.

    Mamka má narozeniny, tak jdeme na výstavu Tutanchamona. Neuvěřitelné, co lidé dokázali dávno před moderní technikou. Syndrom méněcennosti? Možná. Ale jede se dál.

    A pak je tu den, na který jsem tak dlouho trénovala. Den závodu. 34 km přede mnou. Prvních 12 km jsem uběhla jen díky tátově tahání a motivaci. Pak jsme si role vyměnili – většinu času jsme šli nebo klusali a ke konci jsem táhla já jeho. Oba jsme frajeři.


    Červen

    Holky z práce mi připravily rozlučkovou večeři a obdarovaly mě nádherným náhrdelníkem na památku. Byla jsem dojatá, ale klasicky mi to naplno došlo až potom.

    Následoval Rock for People – týden zahalený do absolutního primitivismu a konzumace národního nápoje jménem pivo. Třicáté výročí bylo nabité a kdybychom nepropásli lístky na parkování, bylo by to ještě lepší.

    Po Linkinech jsme se impulzivně rozhodli jet domů. Kvůli chaosu, který doprovází odchod padesáti tisíc lidí, jsme šli pěšky ,čtyři kilometry s taškami k autu. Totálně vyčerpaní. Domů jsme dorazili v pět ráno a já to následně odstonala.

    Byl s námi i můj dlouholetý kamarád Leo, se kterým sdílím datum narození – je jen o hodinu mladší… nebo starší, teď už vlastně nevím. Každopádně skvělý kluk, který zvládl náš český humor a zamiloval si langoše.

    V tomhle měsíci už se vydáváme na cestu sem.


    Červenec

    Tenhle měsíc je už poměrně dobře zaznamenaný, protože jsem se rozhodla sepisovat své zážitky. Dalo mi to hodně přemlouvání – jít s kůží na trh není jednoduché. Překvapivá vlna pozitivních ohlasů od blízkých i vzdálených lidí mě ale neskutečně potěšila a povzbudila.

    Červenec je o užívání si všeho nového. Nikdy nekončící den, vodopády, živá země, lidé, práce. Zvykáme si na to, že Michal nikam neodjíždí a sdílíme prostor o velikosti něčí šatní skříně. Soužití s dalšími lidmi bylo také zajímavé, ale měli jsme štěstí – všichni byli super.


    Srpen

    Sen je na světě – glamping. Co pro to ale udělat? Jak toho dosáhnout? Odpověď zní: začít být aktivní na sockách.Houby jsou všude, do posilky chodíme čtyřikrát týdně. Kolo je můj nejlepší objevovací kámoš – nemáme auto.

    Mám narozeniny a dostávám svou druhou překvapivou oslavu v životě a spoustu energetických nápojů. Když už tu nepiju, nekouřím a vzhledem k tenkosti stěn ani nedělám jiné věci, aspoň se můžu pořádně zkofeinovat.

    Lezu na nejpříkřejší horu v okolí (i když ne až nahoru), koupu se v jeskyni, kde Jon Snow ztratil nevinnost, a vidíme naši první polární záři a velryby.


    Září

    Kromě hub jsou teď všude borůvky, takže sušíme a děláme borůvkové knedlíky. Každý na staff housu alespoň jednou něco pro ostatní upekl za tento měsíc. Slavíme další narozeniny, polární záře přibývá, stejně jako déšť a silný vítr.

    Kupujeme auto, které se po sedmi dnech rozbije. Brácha má promoci a já u toho nejsem. Začínám kreslit a obecně se vracím ke koníčkům vhodným pro člověka, který má na začátku roku narození číslo 19.


    Říjen

    Ještě víc se ponořuji do „granny hobbies“. Pletu čelenky, dělám větrníky, kafíčkuju, investuju a snažím se rozvíjet – i při práci pokojské a recepční, aby mi nezakrněl mozek. Počasí se horší, sníh se drží déle, noci jsou delší a polární záře výraznější. Všechno se zpomaluje. A my tu zůstáváme už jen ve čtyřech.


    Listopad

    Odjíždějí poslední spolubydlící a my jsme tu oficiálně sami. Nikdo nikam moc nejezdí, počasí tomu nepřeje. Koupeme se v horkém prameni u Akureyri, objevuji filmy s Robinem Williamsem, které ve mně vyvolávají emoce, o kterých jsem nevěděla, že je ani mám. Objednávám se na tetování a zjišťuji, že v prosinci už pro mě práce nebude.

    Začínám brát vitamín D, protože bez energetického nápoje nebo kávy, dvakrát denně, nejsem schopná fungovat. Socializuji se i mimo kemp, výletujeme, koukáme na Stranger Things, pečeme skořicové šneky a vaříme turecká vejce. Tenhle měsíc utekl snad nejrychleji ze všech.


    Prosinec

    Překvapivě se dozvídáme, že i přes nedostatek práce, se nám budou vracet kolegové ze Slovenska. Koupeme se ve Forest Baths – dokonalém místě k odpočinku. Kupujeme dárky pro rodinu (radši nebudu říkat, kolik to stálo). Hřeje mě pocit, že jim přivezu kousek tohoto ostrova domů.

    Kamarádění pokračuje a s holkama vyrážíme na randíčko do města. Sushi, kafíčka, výbušná koťátka, sekáče a Forest Lagoon podruhé. Při nákupu poznáváme další našince a jako bonus nám tenhle měsíc nadělil i úžasné polární záře… a pak už odjezd domů.

    V den dokončení tohoto článku je 17. 12. a před námi je ta rušnější část měsíce – odlet domů, setkání s rodinou, tetování, holčičí srazík v Humpolci, vánoční trhy, Pražský hrad, Vánoce s rodinou, další setkání s kamarády, novoroční pochod, Silvestrovské oslavy a po Novém roce doktoři.


    Tento rok byl plný změn. Tou největší je, že jsme s Michalem na tomto ostrově. Opuštění rodiny a práce bylo těžké. Nechtěla jsem mámě přitěžovat a bráchu v tom nechat samotného. Vytvořila jsem si za 3 roky práce rutinu a s ní spojené jistoty.

    Něco ve mně vědělo, že pokud teď neodjedu, tak možná už nikdy – a jen bych opakovala chyby předchozích generací. A to nechci.

    Jsem vděčná za život, který mám. Připadám si privilegovaně a neberu to na lehkou váhu. Mám dost materiálního i nemateriálního bohatství. A i když nejsem nejlepší v udržování kontaktů, na své blízké, rodinu a přátele, pořád myslím.

    Jsem zvědavá, kam mě příští rok zavane. Pořád nemůžu uvěřit, že je mi 26, mám skvělého partnera, se kterým si rozumíme, žiju mimo Česko a poznávám nové lidi.

    I když ještě nějaké cestovatelské plány mám, tak vím, že Česko je místo kde mám domov.


  • Shrnutí posledních dní

    Poslední týdny mám pocit, že se moje dny slévají do jedné dlouhé, trochu ospalé islandské noci. Nic velkého, nic přelomového. Jen práce a pár maličkostí, které jemně probleskují mezi jednotlivými směnami.

    Třeba výlet do města. Michal tam jel skládat zkoušky na bagr. Jo — dospělý muž, co si dělá papíry na bagr, protože proč ne, když to šéf zaplatí. Ve výsledku to byl vlastně docela velký den. Já jsem po půl roce zase sedla za volant. I když se považuji za celkem zkušenou řidičku, ten pocit „jedu v autě, které mi neříka „pane“, a to ještě v cizí zemi“ se mi do hlavy vkrádal víc, než bych chtěla. Silnice byly namrzlé a prudší brzdění i z čtyřicítky znamenalo pět metrů klouzání po ledě směrem vpřed. Ještě že si tady všichni drží pořádný odstup.

    Když jsme dorazili a já vyhodila Míšu u budovy, kde se měl onen osudný test odehrát, sledovala jsem ho s takovým tím tichým pocitem: „Tohle je možná malý krok pro lidstvo, ale velký krok pro Míšu.“ A taky že byl.

    O chvíli později přišel za mnou do kavárny s výrazem každého studenta po zkoušce. Nervózně si sedl, nervózně vypil kafe a nervózně spolu semnou odešel. A nervózní zůstal až do našeho odjezdu. Při plnění posledního questu pro zaměstnavatele mu zazvonil telefon — radostná zpráva o úspěchu u testu a připuštění k praktickým zkouškám. Slzičky mu vhrkly do očí a nám oběma spadl obrovský kámen ze srdce. Moc jsem mu fandila a ani chvilku nepochybovala o tom, že by to nedal, ale bylo hezké slyšet potvrzení jeho úspěchu.

    Rozjeli jsme se k volně přístupnému horkému pramenu s výhledem na město a fjord. Po rychlém koupání jsme vyrazili zpátky oslavovat. O tom vám ale vyprávět už nebudu… hehe.

    Pak tu byly filmy. A ne ledajaké. Takové ty, které vám vlezou pod kůži a ještě několik dní se tam vrtají. Good Will Hunting. Dead Poets Society. Filmy, které člověka donutí zamyslet se nad tím, kam vlastně kráčí, jestli na té cestě náhodou neklouže bokem a jestli v sobě nemá něco, co by stálo za to probudit.

    Nikdy jsem recenzi nepsala, ale možná bych měla. Ne kvůli internetu, ale kvůli sobě – aby mě to donutilo promyslet věci do hloubky, ne jen je prožít a nechat vyšumět. Takže… něco možná v budoucnu přijde. Tak se na to psychicky připravte. Já už to dělám.

    Také proběhl výlet s kamarádkou. Jedenáct kilometrů do geotermálně aktivní oblasti. Delší procházku jsem už potřebovala. Dvanáct dní práce v kuse, i když ne úplně náročné, mě přece jen trochu unavilo a chtěla jsem si pročistit hlavu v jiném prostředí.

    Společnost jsem uvítala. Bylo hezké mluvit s někým otevřeným, upovídaným a spontánním, jako je Adél. A taky bylo fajn mluvit s někým, kdo má stejné pohlaví jako já. Co si budeme — Míšu miluju, ale momentálně má hlavu ponořenou v Battlefieldech, takže byl asi trochu rád, že jsem vypadla z domu a on si mohl na obrazovku křičet podle libosti.

    Zakončily jsme to v baths a já měla pocit, že jsem zase o chlup víc součástí islandské reality. Poznala jsem nové lidi — kolegy z Adéliny práce — a domluvili jsme se na pondělní hike na místní větrnou horu. Má být –12 stupňů, sněžit a foukat. No… bude to zážitek. Ale těším se jak malé dítě na Vánoce.

    No a po baths následoval holčičí večer — nový Frankenstein, pizza a domácí svařák. Ta směs smíchu, tepla a filmového ticha se mi zařízla pod kůži víc než některé „velké“ islandské zážitky. Malé momenty jsou nakonec ty, které mi přináší nejvíc radosti.

    A možná právě proto jsem znovu sáhla po The Alchemist. Po třetí. Tahle kniha mě vždycky vrátí zpátky k sobě a k tomu, že zázraky jsou ve všednu. K tomu, že i když mám pocit, že se nic zásadního neděje, jsem pořád na cestě. Pořád sbírám znamení, zastavuju se na místech, o kterých bych ještě před rokem neměla ani tušení, a hledám svůj vlastní „příběh“.

    Takže možná se toho kolem mě moc neděje. Ale uvnitř? Tam to jede jak geotermální elektrárna. Stačí se jen zastavit a poslouchat.

  • Winter is coming…

    Winter is coming…

    Island se pomalu balí do tmy, větru a sněhu. Všechno kolem se zklidňuje — sezóna končí, lidé odjíždějí a zůstává jen pár těch, co tu nějakým způsobem dobrovolně uvízli… třeba my.

    Auto máme pořád rozbité (už se tomu spíš směju než brečím), takže toho moc objevovat nejde. Na druhou stranu to možná chce brát jako znamení, že asi mám být zavřená s Michalem na gauči a užívat si nekonečnou podzimně-zimní smyčku koukání se na Harryho Pottera, s čajem v ruce, zachumlaná v teplé dece.

    Poslední týden jsem se tak nějak uzavřela do své bubliny. Vzala jsem do ruky jehlice a pletla. Hodně. Čelenky, nápady, myšlenky… všechno dohromady a jedno přes druhé. Taková tvořivá prokrastinace — milion věcí rozdělaných, žádná dokončená a ten známý pocit, že jsem k ničemu. ADHD much?

    Největší brzdu teď cítím v rámci glampingu. Prohlížím pozemky, počítám, představuji si. A… to je tak všechno. Představa malého místa v přírodě, kam se člověk může schovat před světem, mě prostě nepouští. Hrozně mě svrbí, že nemůžu pořádně nic dělat. Už teď vím, že to bude běh na dlouhou trať, ale někde se začít musí, že jo? Tak alespoň hledám — co ano, co ne… a zjišťuju, že lidé jsou někdy fakt blázni a prodají nesmysl za nesmysl.

    Teď trošku z jiného šálku kávy — ať si nemyslíte, že jsem úplně zhermitěla. Nedávno jsem byla pozvaná na deskový večer ke známému a musím říct, že to byla paráda. Po dlouhé době jsem se socializovala, potkala pár místních a měla pocit, že se tady začínám trochu zabydlovat.

    Michal nešel, protože je velmi soutěživý a nechtěl křičet na neznámé lidi v zápalu hry. A přitom si myslím, že hru s názvem Secret Hitler by si opravdu užil.

    A teď to nejpozitivnější— koupili jsme letenky domů!

    Po všech těch měsících tady se už hrozně těšíme na rodinu, přátele, známé tváře a všechno, co nám tady chybí. Jen ta představa českého piva, vůně maminčiny kuchyně a večerů s kamarády mě hřeje víc než islandské termální prameny.

    Další věc, na kterou se můžeme těšit, je, že za pár dní nás čeká stěhování do „normálnějšího“ bydlení (konečně!). Pryč s vybydleným kontejnerem, který je plný myších bobků !

    Událostí se také stal dnešní výlet do města na větší nákup. Tady to člověk bere skoro jako malou expedici — aspoň nějaké vzrůšo na obzoru. Začíná se ze mě stávat čistá dědina. (cituji jednu tvořivou duši ze Slovenska)

    Zima na Islandu má svoje kouzlo. Je pomalá, ano, ještě pomalejší než léto. Tichá a občas trochu osamělá. Ale právě v tom tichu se rodí nové nápady, sny a rozhodnutí. A mám pocit, že se teď všechno teprve pomalu skládá.
    Teda… alespoň doufám.

    A jak to máte vy v zimě?

  • Mini road trip

    Mini road trip

    Konečně jsme se po dlouhé době vydali na výlet! Huráá!

    Pro ty, kdo to ještě nevědí – koupili jsme auto! Říkáme jí Borůvka. Ford Fiesta, náš modrý mazlík, který z nuly na stovku zvládne asi tak za půl hodiny – ale nám to nevadí. Hlavní je, že nás (většinou) doveze z bodu A do bodu B.

    No… alespoň jsme si to mysleli.

    Auto jsme vlastnili necelých sedm dní. Už jsme ho dokonce půjčili kamarádům ze staffhousu na praktický výlet do Akureyri. A když jsme se konečně rozhodli využít ho i my – čistě na vlastní nákupy – auto se prostě rozhodlo, že přestane jezdit.
    Míša zůstal stát u silnice, obklopen kolemjedoucími, zatímco Borůvka se rozhodla to pro ten den zabalit.

    Prý za to mohl EGR ventil a vstřikování. Neptejte se mě, co to přesně je – já vám řeknu jen to, co mi bylo řečeno: EGR je údajně zbytečnost, která tam být nemusí, ale bez vstřikování prostě nejedete. Takže smůla.

    Naštěstí je Míša nejen mechanik, ale i vyjednavač roku, a domluvil, že nám vstřikování opraví člověk, který nám auto prodal (místní automechanik). A EGR? Ten prostě odříznou.

    Každopádně – výlet byl naplánovaný, takže jsme se ho nevzdali. Jen jsme vyrazili půjčeným autem. Hlavní bylo jet!


    Cesta

    Okolí kolem jezera už máme prochozené, takže tentokrát padla volba na něco dál – víc než hodinu cesty od jezera.
    Vyrazili jsme směrem na Egilsstaðir. Už samotná cesta byla zážitek. Projížděli jsme krajinou, která střídala zasněžené hory s nížinami zalitými sluncem. V jednu chvíli jste měli pocit, že jste v zimě, a o pár kilometrů dál zase v pozdním létě.
    Prostě roadtripová atmosféra jak se patří – povídání, zpívání, smích… až se divím, že mě Míša někde po cestě nevyhodil.


    Vodopád Rjúkandafoss

    Naší první zastávkou byl vodopád Rjúkandafoss.
    Ten den šíleně foukalo – už samotné vystoupení z auta byl menší boj. Ale to nás samozřejmě nemohlo zastavit – dva odhodlaní Češi, prahnoucí po pohledu na vodu padající z kopce!

    Vodopád byl vskutku majestátní – vysoký asi jako osmipatrový panelák, zasazený mezi skály. Kochali jsme se asi patnáct minut, ale vítr byl neúprosný, takže jsme se rozhodli, jít zpátky do auta a pokračovat dál. Po hodině a půl cesty jsme přece nemohli jet zpátky po tak krátké zastávce, že jo?

    Padlo tedy rozhodnutí – jedeme do Egilsstaðir.


    Egilsstaðir

    Několik zajímavostí o městě, které jsme navštívili:

    • Egilsstaðir je poměrně mladé město – vzniklo až v roce 1947 jako centrální bod pro okolní vesnice.
    • Je to největší město východního Islandu, i když má jen kolem 2 600 obyvatel.
    • Leží na slavné Ring Road a je dopravním uzlem pro východní fjordy.
    • Nedaleko se nachází Hallormsstaðaskógur, největší les na Islandu – vzácnost, protože stromy tu jen tak neuvidíte!
    • Oblastí protéká řeka Lagarfljót, o které se traduje, že v ní žije vodní monstrum Lagarfljótsormur.

    Tolik možností, co tu dělat… a my? My jsme si sem přijeli na kafe a krátkou procházku.
    Opravdu musíme zapracovat na našem výletničení.


    Salt Café – kávová spása

    A když už mluvím o kafi – díky bohu za Salt Café!
    Konečně jsem si po dlouhé době mohla vychutnat dobré kafe. ☕️
    Až budeme mít projetých víc míst, udělám malou minisérii o islandských kavárnách – pro sebe i pro vás, kdybyste sem někdy taky zavítali.

    Městečko na nás působilo malebně. Po čtyřech měsících jsme konečně viděli vzrostlé stromy! (Trochu se nám zastesklo po domově.) Vyšli jsme si na vyhlídku, dali si malý „slib“, že se sem musíme vrátit – ideálně na Míšovy narozeniny.


    Cesta zpět

    Před odjezdem jsme ještě nakoupili a vyrazili zpět. Udělali jsme krátkou zastávku u Jökulsá á Dal útsýnispallur, což je most přes úzký kaňon s azurově modrou řekou – nádherné místo.

    A pak už nás čekala jen cesta domů.
    Víte, jak jsem říkala, že foukalo? V nárazech vítr dosahoval přes 100 km/h! V jednom místě nás to pěkně rozhodilo a kdyby byla silnice zledovatělá, asi bychom teď psali jiný příběh… Takže malé upozornění – islandské počasí se nevyplatí podceňovat.

    Dojeli jsme ale živí, zdraví a s dobrou náladou. Skočili jsme si pro plavky a hurá do sauny – perfektní zakončení dne.

  • Výprava Velrybářská

    Výprava Velrybářská

    Léta Páně dne 25. 08. 2025 se udály hned dvě významné události. Moje maličkost slavila dvacáté—ehm ehm—šesté—ehm ehm—narozeniny a zároveň jsme se vypravili na whale watching v Akureyri.

    Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, udály se rovnou tři věci – loučili jsme se s naším kolegou Ondrou, který se ten den vracel zpět do Irska na školu, aby se stal magistrem. Přejme mu štěstí!

    Celá akce byla domluvená dopředu, jelikož jako pracovníci v turistickém průmyslu tu můžeme čerpat určité výhody. Jednou z nich je mít některé “atrakce” zdarma – včetně whale watchingu (koukání na velryby).

    Po příjezdu do Aku jsme zamířili k recepci, kde jsme skoro propadli trudomyslnosti, protože to chvíli vypadalo, že na nás zapomněli. Ale jak už to bývá, nic není tak černé, jak se zdá – nakonec nás obsloužil jeden z našinců a nenápadně nám podal lístky na palubu( jsme tu opravdu všude). A může se vyrazit!

    Nutno podotknout, že ne vždy se podaří tyto vodní savce zahlédnout. Proto je dobré naloďovat se s pocitem, že samotná plavba je zážitek. A pro suchozemce jako jsem já – rozhodně tomu tak bylo ! Připadala jsem si jako Kate na Titaniku (před potopením, samozřejmě). Možná tomu přidalo i to, že jsme si našli místo úplně na přídi lodi. Díky tomu jsme měli krásný výhled na celý fjord – a jak se později ukázalo, i na velryby.

    Loď jsme sdíleli asi se stovkou dalších lidí – nebo mi to tak alespoň připadalo. Většina byla indické národnosti, a musím říct, že jsou otužilejší, než by se mohlo zdát. Sice nám svítilo sluníčko, ale severní vítr na vodě je krutý, takže jsme byli zahalení, jak situace (a naše vybavení) dovolovala. Chudák Ondra v kraťasech, alespoň měl bundu. Pohled na člověka vedle nás v tričku po celou cestu nám připadal stejně nevšední jako pohled na velrybu.

    Cesta trvala asi hodinu a půl pak jsme zastavili. Loď se pohupovala nejen kvůli vlnám. Pokaždé, když hlasatelka upozornila na místo, kde by se mohla velryba objevit, začala se loď houpat i ze strany na stranu – díky přebíhajícím lidem (ve stylu Pirátů z Karibiku).

    Jak vlastně vědí, kde se velryby nacházejí?

    Whale-watchingové lodě v okolí Akureyri využívají své zkušenosti i moderní technologie (radar), aby zvýšily šanci spatřit velryby v jejich přirozeném prostředí. Kapitáni spolu často komunikují přes rádio a sledují hladinu moře, kde lze zahlédnout výdech vodní páry – tzv. blow. Lodě se pohybují pomalu a tiše, aby zvířata nevyplašily, a dodržují bezpečnou vzdálenost, čímž chrání jak velryby, tak i pozorovatele.

    Malá vzdělávací vsuvka o velrybách

    Velryby jsou mořští savci, kteří se na Zemi objevili již před více než 50 miliony let. Dýchají plícemi, rodí živá mláďata a udržují mezi sebou složité sociální vazby.

    Ve fjordu Eyjafjörður u Akureyri se velryby objevují často – hluboké a klidné vody jsou pro ně ideální pro krmení i odpočinek. Jak říkala paní na lodi: „It’s the perfect place for snacks and gaining bit of energy before the long travel.“

    Taky jsme se dozvěděli, proč jsou zdejší hory tak placaté, a spoustu dalších fun facts, na které si bohužel už nevzpomínám (příště si to budu zapisovat – stejně jako všechny věci v poslední době).

    Není žádné tajemství, že Island je známý nejen tím, že lidem umožňuje velryby obdivovat, ale také tím, že se tu v minulosti velryby lovily. Lov měl dlouhou tradici, která se však v posledních letech pomalu vytrácí. Dole se můžete podívat na krátkou časovou osu, jak to s lovem velryb na Islandu vypadalo dříve – a jak je to dnes nebo minimálně do roku 2015. Pokud byste chtěli vědět více, můžete přejít na stránku, která je uvedena v popisku obrázku dole. Varuji, není to pro slabé povahy.

    https://theanimalfund.net/en/whaling-in-iceland-2/

    Icelandic whalers have slaughtered more than 35,000 whales since the late nineteenth century and 706 endangered Fin whales during the period 2006-2016

    A teď trochu pozitivněji– viděli jsme nějaké velryby?

    Ano!

    Ale ne tak, jak byste si možná představovali. Žádná nám nevyskočila z vody jako v dokumentech nebo filmech, zato jsme viděli poměrně dost ocasů. Myslím, že díky velrybám a své práci ve zdravotnictví by mi mohla leckterá pornoherečka závidět.

    https://www.best-served.co.uk/destinations/iceland/extensions/classic-akureyri-whale-watching-153654

    Přiložila bych vlastní obrázky, ale raději jsem se rozhodla vidět všechno na vlastní oči,( můžete držet telefon před obličejem 10-15min pro 30s záběru, který ani nemusí přijít) než mít neustále telefon před očima. Ale takhle nějak vypadala loď, i pohled na velryby.

    Samozřejmě byly i dva momenty, kdy se nám ukázala celá velryba, ale jinak to byly převážně ty ocasy a výstřiky. Ale slibuji – opravdu jsme byli na whale watchingu, nikde jinde!

    Celá plavba trvala asi tři hodiny. Zážitek to byl na celý život, ale jelikož jsme si nic neobjednali, byli jsme dost hladoví a upřímně i promrzlí. Takže jsme zapluli k Thajcům na jídlo – díky bohu za to, že asijská kuchyně je všude. Dali jsme si thajskou variaci phočka, místní pivko na rozloučenou a odvezli Ondru na letiště (řidič Míša si dal Pepsi).

    Nebudu lhát – loučení nesnáším. Nikdy nevím, jak se chovat, a až později mi dojde, že je ten člověk opravdu pryč. Ale tak…snad se ještě uvidíme. Zamávali jsme mu a vyrazili na nákup a pak zpátky do našeho místního domova.

    A protože to byly i moje narozeniny…

    V obchodě jsem chtěla koupit nějaký ten nápoj „od 18 let výše“, ale to bychom nesměli být na Islandu a jít nakupovat po šesté večer. Alkohol se tu prodává jen ve speciálních obchodech, které mají přes týden, včetně pátku, otevřeno maximálně do šesti – a o víkendu zavřeno. Pro nás Čechy něco naprosto nepředstavitelného.

    Smířila jsem se tedy s tím, že koupím chipsy a s těmi kteří budou chtít, koukneme na film. To bych ale nesměla mít tak skvělé spolubydlící! Připravili mi překvapivou oslavu – a já to vůbec nečekala. Moje chipsy se přidaly k domácím muffinům, popcornu a vínu, které jsme si spravedlivě rozdělili.

    Dostala jsem od nich zásobu Monsterů „na horší časy“ (po měsíci z devíti nezbyl ani jeden) a zazpívané přání k narozeninám.

    Dali jsme po skleničce, zahráli UNO, snědli muffiny a šli spát. A bylo to moc fajn. Moje šestnácti až čtyřiadvacetileté já by se asi divilo, že jdu spát před čtvrtou ranní, ale to už je pár let zpátky.

    Takže děkuju, lidičkové moji. A až se všichni vrátíte domů a my tu budeme zimovat, budu na vás myslet. 💙

  • Koníčky – a nemyslím ty na pastvě

    Koníčky – a nemyslím ty na pastvě

    Mimo práci a ve volné dny nám tu zbývá poměrně dost volného času. Naposledy jsem ho měla tolik snad jen v období covidu, kdy jsem byla několik měsíců izolovaná na bytě, mimo lidi. Práce tady není mentálně náročná, takže si člověk musí najít způsob, jak zabavit hlavu a mít pocit, že se někam posouvá – jinak by to celé začalo působit dost prázdně. A tak jsem si postupně vytvořila systém koníčků, které mi pomáhají udržovat balanc.

    Knihy

    Čtení mě provází už od dětství, (série Stmívání, série o Percy Jacksonovi, Řecké báje a pověsti, ruská mytologie, knihy od Stephena Kinga od Deana Browna až po 50 odstínů šedi) ale čím jsem starší, tím víc mě přitahují knihy, které mi alespoň pocitově, něco dávají. Takže teď jsou na seznamu knihy o lidském těle, psychologii a fungování mysli – fascinují mě způsoby, jak tělo a duše spolupracují (a někdy i bojují).

    Kromě toho ráda sahám po poezii, knihách o ekologii nebo politice a také seberozvoji. Všechny tyto oblasti mi pomáhají rozšiřovat obzory a klást si otázky, které bych si jinak nepoložila. A ano, i když to možná zní jako docela náročný koktejl témat, občas ho proložím komiksem (Manhwa nebo Manga ano jsem divná, upadla jsem v nemilost tomuto žánru v období Covidu, který jsem strávila převážně koukáním na anime a čtením komiksů). Protože vypnout hlavu je taky potřeba – a právě komiksy mi k tomu slouží skvěle.

    Cvičeníčko cvičení

    Jedním z mých nejnovějších koníčků, kterému jsem propadla už téměř před rokem, je posilovna. Začalo to jako klasický “novoroční restart”, ale rychle se z toho stal návyk, bez kterého si svůj týden neumím představit.

    Navíc nejde jen o cvičení. Posilovna se pro mě stala i místem sociálního kontaktu – setkávám se tu s lidmi z místní komunity, (musíš si v této pustině udělat nějaký režim a občas vidět ostatní lidské bytosti) kteří sdílí podobný životní rytmus, a díky tomu se cítím víc jako součást celku.

    Sauna a otužování

    A když už mluvím o posilovně, nemůžu nezmínit další věc, kterou jsem si zamilovala – saunu a hot tub. Od té doby, co jsem s Míšou, jsem se do tohoto druhu regenerace úplně zbláznila.A je to pro nás takový párový rituál.

    Na oplátku jsem ho zase navnadila na otužování, což je zvyk, který si nesu už od vysoké školy. Tak jsme si to vlastně krásně vyměnili – já ho naučila milovat studenou vodu, on mě zase ponořil do tepla.

    Fotečka z kurzu vodní záchranné služby z dob mého studia (omluvte neestetičnost, byla mi docela zima)

    Pletení-trpělivost v praxi

    Nejnovějším přírůstkem mezi moje hobby je pletení. Přiznávám, že jsem nečekala, jak náročný test trpělivosti to bude. Pokud někdo doufá, že ode mě dostane krásně upletenou šálu, budu ho muset zklamat – tohle není moje liga. Zato čepice a headbandy? Let’s go! Pomalu, ale jistě, se učím užívat si samotný proces.

    Kreslení jako denní rituál (skoro)

    Další cestou, jak se vyjádřit a trochu vypnout, je pro mě kreslení. Snažím se v tom být pravidelná a každý den něco nakreslit – i kdyby to byla jen malá skica. Pravda je, že moje snaha o disciplínu připomíná odvykání silného kuřáka – chvíli to jde, chvíli zase ne. Ale přesto kreslím víc než kdykoliv dřív a to samo o sobě je pro mě malý (velký) úspěch.

    Blogísek a AI

    Zajímavou novinkou je, že psaní tohoto blogu vzniká ve spolupráci s umělou inteligencí. Díky kurzu o AI jsem si vytvořila svého vlastního asistenta, který mi pomáhá upravovat texty, zlepšovat jejich čitelnost a hlavně opravovat gramatické chyby. I přes to, kolik toho načtu, mi moje dyslexie bohužel stále nedovolí napsat text bez chyb – a tahle pomoc pro mě znamená obrovskou úlevu a motivaci psát víc.

    Budoucí plánešky

    Do budoucna bych ráda přidala i fotografii. Foťák je pro mě španělská vesnice – nebo jak by řekli naši polští sousedé, „český film“ (ano, opravdu to tak říkají, můžete si to ověřit). Ale ráda bych se naučila dělat pěkné, kvalitní fotky alespoň na mobilní telefon. Takže k investici do auta, brzy přibude i investice do pořádného telefonu.

    Stejně tak se těším, až si z Česka přivezu svůj tablet a začnu používat Procreate. Přechod z papíru do digitálního prostředí mi připadá jako přirozený další krok, a moc se těším, až si začnu hrát s barvami, strukturami a vrstvením – možnosti jsou nekonečné.

    Další věcí je naučit se správně zacházet s financemi. Upřímně, nikdy jsem zrovna nevynikala finanční gramotností – a právě proto to chci změnit. A kdo ví… možná z toho nakonec vzejde i nějaký nápad, kde bych mohla zužitkovat zkušenosti, které tady sbírám. Třeba to nakonec povede k něčemu většímu.


    Závěrem? Moje hobby nejsou jen pasivní kratochvíle – jsou to malé každodenní rituály, které mi pomáhají udržovat mozek v běhu (i když možná …občas běhá až moc). Ať už jde o čtení, otužování, pletení nebo kreslení, každý z nich mě baví. A psaní tohoto textu mi navíc připomnělo, jak moc mi pomáhá technologie v tom, abych mohla tvořit i přes své limity.

Is this your new site? Log in to activate admin features and dismiss this message
Přihlásit se