Březen a půlka dubna u nás nebyly jen o práci, větru a sněhu, ale taky o návštěvách. A že jich bylo! Upřímně – chvílemi jsme si připadali spíš jako delegáti cestovky než zaměstnanci kempu.

První vlna dorazila začátkem března. Kombinace Humpolec × Praha, konkrétně Erik, Míša, Mára a z Prahy, Ráďa s Luckou. Tolik lidí najednou nebylo v plánu, ale došlo ke komunikačnímu šumu, který nakonec dopadl pro nás i pro ně docela výhodně. Rozdělovat islandské ceny mezi sedm lidí je přece jen příjemné – a časově to pro nás nakonec také bylo lepší. Nevím, jak bychom poskládali tři skupinky návštěvníků, během jednoho měsíce.

Lucku s Ráďou jsem vyzvedávala já. Přiletěli brzy, tak jsem je hned vzala na kafíčko, trochu je provedla po městě a cestou do našeho hnízda jsem je vzala k vodopádu, který byl v ten den vskutku extra větrný. Večer je ještě dle „objednávky“ čekala polární záře. Island se chtěl evidentně předvést.

Skupinka z Humpolce dorazila až večer s Míšou, takže ti už takové štěstí neměli. Neviděli vodopád, ani polární záři. A aby toho nebylo málo – jejich kufr zůstal v Anglii. Klasika. Přestup, chaos, kufr nikde.

Naštěstí jsme to nějak poskládali – půjčili jsme jim věci a jelo se dál. My jsme samozřejmě museli do práce, takže jsme nemohli dělat full-time průvodce, ale i tak jsme toho stihli dost. Výlet do Egilsstaðiru na sobí farmu, pár vodopádů, jeden den si dali vlastní program (vyzvednutí kufru a whale watching) no a na závěr menší „oslava“ odjezdu. Pokud se tomu tak dá říkat.

Sobí farma byla novinkou i pro nás, nejen pro naše milé návštěvníky. A díky tomu, že byl pan majitel velice sdílný, jsme se dozvěděli i pár zajímavých informací.

Sobi sem byli dovezeni z Norska v 18. století s cílem je chovat podobně jako v Laponsku – kvůli masu, kůži a praktickému využití.

Tenhle plán ale nevyšel. Sobi se na většině ostrova neudrželi a postupně vymizeli. Jediná oblast, kde se jim opravdu dařilo, byl východ Islandu. Díky lepším podmínkám tam přežili, rozmnožili se a postupně úplně zdivočeli.

Dnes tak kolem Egilsstaðiru žijí tisíce sobů ve volné přírodě, bez jakéhokoliv chovu.

Občas se ale stane, že se nějaký ten sob zatoulá, nebo se matka vyplaší a nechá své mládě někde opuštěné. A v tom momentě přichází na scénu sobí farma.

Ať se jedná o mládě nebo o nemocného dospělého soba, zde najdou nové útočiště, kde je o ně postaráno. Dokonce jsme mohli do výběhu za jedním mladým sobem, ani ne dvouletým. Majitel nám vyprávěl, že mu dělá takovou náhradní „mamku“. A opravdu ho poslouchal jako rodiče – když se rozhodl Lucy popichováním vyzvat ke hře.

Žádný z jeho zachráněných sobů už není schopný vrátit se zpět do divočiny. Za dobu strávenou na farmě jsou až moc důvěřiví a při setkání s člověkem, třeba během lovecké sezóny, by je to mohlo stát život. Pokud se na Island někdy chystáte, doporučuji sem zavítat a nakrmit sobíky chlebem, který dostanete při vstupu.

Byl to fajn týden. Takový ten typ návštěvy, kdy se nezastavíš, ale vlastně tě to baví.

Následovala týdenní pauza a na konci března dorazil Michalův taťka s Věrkou. Ti si střihli rovnou deset dní – a upřímně, vybrali si na to snad nejhorší počasí, jaké Island umí nabídnout.

Březen byl letos extrém. Vítr, blizard, sníh… a pořád dokola. Počasí se měnilo každých pár hodin a většinou k horšímu.

Proč tomu tak je? Střídají se tlakové níže z Atlantiku, studený arktický vzduch a relativně „teplé“ proudění z jihu. Výsledek? Počasí, které se mění rychleji než plány na výlet.

Jedním z nejdrsnějších projevů je takzvaný blizard (blizzard). Nejde jen o obyčejnou sněhovou bouři. Blizzard znamená kombinaci silného větru (často přes 50–70 km/h), hustého sněžení a hlavně nulové, nebo téměř nulové viditelnosti. Sníh se víří ze země i ze vzduchu, takže někdy ani nemusí intenzivně sněžit – a přesto nevidíš vůbec nic. Člověk pak snadno ztratí orientaci i na místě, které normálně zná.

Na Islandu má blizard velmi konkrétní dopady na dopravu. Silnice se mohou během krátké chvíle uzavřít, a to i hlavní tahy jako Ring Road. Nejproblematičtější je to na východě a severu, tedy u nás. Kde vítr žene sníh přes otevřenou krajinu a rychle vytváří závěje.

I tak jsme se snažili něco podniknout. Vzali jsme je na whale watching, zvládli jsme i koupání v geotermálu a dost jsme chodili po okolí. Žádné velké roadtripy se ale nekonaly – počasí nám to dost sabotovalo.

Musím říct, že se whale watching, na který jsme vzali Věrku s Frantou, opravdu vydařil! I když jsme kvůli počasí strávili na lodi jen hodinu a tři čtvrtě, což nám při teplotě −14 °C a blížící se sněhové bouři vůbec nevadilo. Viděli jsme velrybu z pouhé třímetrové vzdálenosti! Byl to jediný samec plejtváka obrovského, ale připravil si pro nás opravdu velkolepou show – ukázal se nám víc než čtyřicetkrát a z bezprostřední blízkosti.

Proč v tomhle období často potkáte samce?

Důvod je jednoduchý, velryby migrují mezi dvěma světy:
teplé vody (např. Karibik) → rozmnožování
chladné vody (jako Island) → krmení

Samice, které jsou březí nebo mají mláďata, dávají v zimě přednost teplejším oblastem, kde mají mláďata větší šanci přežít. Naproti tomu samci nemají důvod zůstávat v tropech tak dlouho, a tak se často vracejí dřív zpět na sever – právě třeba k Islandu, kde je dostatek potravy.

A pár pikošek o plejtvákovi:
jeho srdce váží kolem 180 kg (velikost malého auta),
živí se téměř výhradně drobným krillem,
během krmení dokáže nabrat do tlamy desítky tun vody najednou,
může dorůst délky přes 30 metrů a vážit až 180 tun.

Vyjeli jsme se společností Arctic Sea Tours z Dalvíku na menší dubové loďce a nemůžu nic než doporučit.

Myslím, že ke konci už toho měli docela dost. Upřímně říkali, že těch deset dní bylo tak akorát. A já se jim vlastně nedivím. Kdyby vyšlo lepší počasí, asi by ten zážitek byl úplně jinde, ale Island si prostě někdy dělá, co chce.

No a třetí návštěva přišla v půlce dubna – moje mamka s Katkou.

Ty to vzaly hopem. Celkově týden, ale reálně jen tři dny na severu Islandu, protože zbytek padl na přesuny. Takže tempo bylo… svižné.

Stihly jsme whale watching, tentokrát bohužel bez velryb, ale zato s papuchálky.

Věděli jste, že se k hledání velryb nepoužívají sonary? Velrybám by to mohlo poškodit sluch. Já to třeba nevěděla, vzhledem k tomu, že v Akureyri se nám je povedlo zachytit pokaždé.

Kousek od Húsavíku leží malý ostrůvek Lundey, který funguje jako jeden velký papuchalčí panelák. Papuchálek severní si totiž vyhrabává nory v zemi, které mohou být až dva metry dlouhé, ve kterých hnízdí.

Dožívají se kolem 20 let (někdy i víc) a jsou překvapivě „věrní“ – tvoří dlouhodobé páry a vracejí se ke stejnému partnerovi i místu. Každý rok mají jen jedno vejce, o které se starají oba rodiče.

A zbytek času? Ten tráví úplně mimo náš dohled. Většinu roku jsou na otevřeném oceánu, kde spí na hladině a loví pod vodou. Na pevninu se vrací jen kvůli hnízdění.

Takže to, co vidíte na Islandu, je vlastně jen krátká kapitola jejich života.

Takto jich přiletí až 2 miliony na celý Island, na tomto ostrůvku se jich nachází konkrétně kolem 100 000 v období hnízdění. To z ostrůvku dělá jedno z hlavních hnízdišť.

Po této tříhodinové skoro soukromé projížďce na rozbouřeném moři jsme se šli najíst do restaurace, kde jsme měli zařízenou 10% slevu díky výpravě za velrybami, a dali jsme si islandského sumce. Byl výborný – asi nejlepší ryba, jakou jsem kdy jedla. Ale kdybych věděla, jak vypadá předtím, než jsem ho pozřela, asi bych si to rozmyslela.

Pak jsme se šli vykoupat do GeoSea a jeli zpět na ubytování úplně hotové. Holky si tu ještě trochu poťapkaly po okolí a následující den zase frčely pryč. Takže sem, jak rády vtipkovaly, jely jen předat autodíly a zase odjet. Ano, auto nám pořád nejede…

Rozloučení jsme pojali po svém – výletem do Akureyri… do sekáče.

Mimochodem, to se stalo takovou naší tradicí. Každou návštěvu jsme vzali do sekáče – a každý si odvezl fakt skvělé kousky. Značkové věci za pár korun. Upřímně, možná větší highlight než některé vodopády. Minimálně pro moji mamku.

Když by holky neměli problém sehnat odvoz z RKV letiště do Keflavíku, jejich výlet by byl skoro bezchybný. Jen malé varování pro všechny, kdo se sem chystají – pokud budete shánět taxi na nebo z letiště, určitě si ho neobjednávejte přes GetTransfer.

Nám totiž řidič zrušil jízdu na poslední chvíli a za náhradní odvoz po nás chtěli doplatit dalších 167 dolarů. A aby toho nebylo málo, vrácení peněz po zrušení je teď docela boj.

Tak třeba tímhle někomu ušetřím pár nervů i peněz.

Když to shrnu – bylo to náročné, občas chaotické, ale hrozně fajn období. Vidět kousek „domova“ tady na konci světa má něco do sebe.

A teď? Máme na chvíli klid.

Než přijede další várka.