Pokud se ocitnete na severu Islandu, naleznete zde takovou menší obdobu Ring Road. A tou je Diamantový okruh. Jméno dostal podle tvaru, který vytváří na mapě, nejspíš. Za mě je to okruh jako každý jiný, ale nějak ho pojmenovat museli.

Na to, že zde žijeme už přes rok, jsme naše rozšířené okolí začali objevovat poměrně nedávno. Konkrétně až po spravení auta. Míša v roli hlavního mechanika prošel díky naší Borůvce všemi fázemi truchlení a já, ve vedlejší roli profesionálního osvětlovače a psychické podpory, jsem nestačila podporovat a místy jsem sama potřebovala vlastní psychickou podporu. Naštěstí je auto přes všechny strasti a přes snahu mého táty, který přijel na týdenní návštěvu, přetvořit naše dieselové auto na benzínové, zase pojízdné.

Po zátěžovém užívání a přetížení během letošní poslední návštěvy, jak trefně poznamenal můj taťka s přítelkyní, jsme se konečně vydali podívat na nám dosud neznámá místa.

Vyrazili jsme já, Michal, Táta a jeho společnice od nás do Akureyri, pokračovali do Varmahlídu, Hofsósu, Siglufjörðuru a zpátky do Aku, kde jsme přespali, opili se a další den je hodili na letiště. Rozlučka, jak má být. Jejich odlet odstartoval sérii krásných slunečných dní poté, co jim po celou dobu pobytu foukalo a počasí jim zrovna nepřálo.

Chtěla jsem napsat něco ve stylu „zákon schválnosti“, ale spíš tomu dám následující pojmenování „zákon dovolené„. Přijedete do vámi vybrané dovolenkové destinace a v tu ránu tam začne být naprd počasí. Jestli se vám tahle zákonitost vyhýbá, prozraďte mi své tajemství. Protože na nás se lepí jako smůla na paty.

Nutno podotknout, že si zde dovolenou podle svých slov velmi užili (my je tu rádi měli) a vůbec se jim nechtělo zpátky. To by si ale možná rozmysleli, kdyby vychytali muškové období.

Rozloučili jsme se, zamávala jsem jim kapesníčkem a my se vydali na náš soukromý výlet. Z Akureyri do Húsavíku, cestou zastávka na koupání v Goldfish jezírku, následně kafíčko s výborným bueno skořicovým šnekem. Pokračovali jsme na Öxarfjörður kouknout na puffiny. Kousek dál po cestě jsme zastavili na plážovém vyhlídkovém bodě, kde byly vyplavené dvě chudinky velryby. Odtud jsme pokračovali do Ásbyrgi na další vyhlídkový bod a pak hurá domů.

Konečně jsme měli pocit, že si znovu užíváme takové té objevovací svobody. Ten pocit, který máte, když přijedete do nového prostředí, víte, že nikam nespěcháte, a zdá se vám, že máte veškerý čas na světě k nasávání atmosféry toho neznámého místa ve kterém jste.

S nikdy nekončícím dnem je tenhle pocit ještě intenzivnější. Dny se zdají tak dlouhé, že vám několik z nich připadá jako jeden. Pokud by každý den byl naplněný pocitem dobrodružství, které skýtá volný čas strávený na cestách, vůbec bych si nestěžovala.

Co je lepší než dva dny volna? No přece tři dny volna! A to se mi o víkendu v půlce července poštěstilo. Mohla jsem se zavřít na pokoji a vstřebávat předchozí dny, to by ale venku nesmělo být tak krásně. A jak jsem psala v mnoha předchozích článcích, slunce je tu malý zázrak. Hlavně když se sejde s bezvětřím.

Vyrazili jsme tedy s holkama znovu do Akureyri. Tentokrát za kulturou. Na koncert Daðiho Freyra, účastníka Eurovize a snad i jednoho z nejznámějších islandských interpretů posledních let. Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Celý koncert působil spíše jako rodinná událost. Abych to uvedla na pravou míru – asi jako když si představíte velkou americkou svatbu, kam si pozvou zpěváka, aby jim hrál živě. Akorát to nebyla svatba, ale spíš atmosféra firemního večírku, kde vidíte, jak si vaši starší kolegové vyhodí z kopýtka na účet firmy. Doufám, že jsem to popsala dostatečně barvitě, abyste si to dokázali představit.

Musím ale říct, že jsem si to neskutečně užila, i jako designated driver. Tančilo se, zpívalo se, objednali jsme si pizzu přes Wolt ! koupili sushi, které jsme snědli v parku ! Úplně jsem zapomněla, jak příjemné tyhle městské vymoženosti dokážou být. Hlavně když je máte s kým sdílet.

Pro mě byl poslední den volna třešničkou na dortu. Všechno se povedlo a já jen doufám, že místní léto, které nám tady teprve začalo, ještě chvíli vydrží, abychom zažili ještě pár takových dní, než se zase přihlásí zima.