Poslední týdny mám pocit, že se moje dny slévají do jedné dlouhé, trochu ospalé islandské noci. Nic velkého, nic přelomového. Jen práce a pár maličkostí, které jemně probleskují mezi jednotlivými směnami.

Třeba výlet do města. Michal tam jel skládat zkoušky na bagr. Jo — dospělý muž, co si dělá papíry na bagr, protože proč ne, když to šéf zaplatí. Ve výsledku to byl vlastně docela velký den. Já jsem po půl roce zase sedla za volant. I když se považuji za celkem zkušenou řidičku, ten pocit „jedu v autě, které mi neříka „pane“, a to ještě v cizí zemi“ se mi do hlavy vkrádal víc, než bych chtěla. Silnice byly namrzlé a prudší brzdění i z čtyřicítky znamenalo pět metrů klouzání po ledě směrem vpřed. Ještě že si tady všichni drží pořádný odstup.

Když jsme dorazili a já vyhodila Míšu u budovy, kde se měl onen osudný test odehrát, sledovala jsem ho s takovým tím tichým pocitem: „Tohle je možná malý krok pro lidstvo, ale velký krok pro Míšu.“ A taky že byl.

O chvíli později přišel za mnou do kavárny s výrazem každého studenta po zkoušce. Nervózně si sedl, nervózně vypil kafe a nervózně spolu semnou odešel. A nervózní zůstal až do našeho odjezdu. Při plnění posledního questu pro zaměstnavatele mu zazvonil telefon — radostná zpráva o úspěchu u testu a připuštění k praktickým zkouškám. Slzičky mu vhrkly do očí a nám oběma spadl obrovský kámen ze srdce. Moc jsem mu fandila a ani chvilku nepochybovala o tom, že by to nedal, ale bylo hezké slyšet potvrzení jeho úspěchu.

Rozjeli jsme se k volně přístupnému horkému pramenu s výhledem na město a fjord. Po rychlém koupání jsme vyrazili zpátky oslavovat. O tom vám ale vyprávět už nebudu… hehe.

Pak tu byly filmy. A ne ledajaké. Takové ty, které vám vlezou pod kůži a ještě několik dní se tam vrtají. Good Will Hunting. Dead Poets Society. Filmy, které člověka donutí zamyslet se nad tím, kam vlastně kráčí, jestli na té cestě náhodou neklouže bokem a jestli v sobě nemá něco, co by stálo za to probudit.

Nikdy jsem recenzi nepsala, ale možná bych měla. Ne kvůli internetu, ale kvůli sobě – aby mě to donutilo promyslet věci do hloubky, ne jen je prožít a nechat vyšumět. Takže… něco možná v budoucnu přijde. Tak se na to psychicky připravte. Já už to dělám.

Také proběhl výlet s kamarádkou. Jedenáct kilometrů do geotermálně aktivní oblasti. Delší procházku jsem už potřebovala. Dvanáct dní práce v kuse, i když ne úplně náročné, mě přece jen trochu unavilo a chtěla jsem si pročistit hlavu v jiném prostředí.

Společnost jsem uvítala. Bylo hezké mluvit s někým otevřeným, upovídaným a spontánním, jako je Adél. A taky bylo fajn mluvit s někým, kdo má stejné pohlaví jako já. Co si budeme — Míšu miluju, ale momentálně má hlavu ponořenou v Battlefieldech, takže byl asi trochu rád, že jsem vypadla z domu a on si mohl na obrazovku křičet podle libosti.

Zakončily jsme to v baths a já měla pocit, že jsem zase o chlup víc součástí islandské reality. Poznala jsem nové lidi — kolegy z Adéliny práce — a domluvili jsme se na pondělní hike na místní větrnou horu. Má být –12 stupňů, sněžit a foukat. No… bude to zážitek. Ale těším se jak malé dítě na Vánoce.

No a po baths následoval holčičí večer — nový Frankenstein, pizza a domácí svařák. Ta směs smíchu, tepla a filmového ticha se mi zařízla pod kůži víc než některé „velké“ islandské zážitky. Malé momenty jsou nakonec ty, které mi přináší nejvíc radosti.

A možná právě proto jsem znovu sáhla po The Alchemist. Po třetí. Tahle kniha mě vždycky vrátí zpátky k sobě a k tomu, že zázraky jsou ve všednu. K tomu, že i když mám pocit, že se nic zásadního neděje, jsem pořád na cestě. Pořád sbírám znamení, zastavuju se na místech, o kterých bych ještě před rokem neměla ani tušení, a hledám svůj vlastní „příběh“.

Takže možná se toho kolem mě moc neděje. Ale uvnitř? Tam to jede jak geotermální elektrárna. Stačí se jen zastavit a poslouchat.