V osobním životě byl jak minulý, tak i tento rok dost turbulentní. V plánu znovu vyjet za životem do zahraničí (žila jsem 3roky v Belgii) bylo už dlouho, ale něco mě pořád drželo zpátky. Tento příběh jsem vám už vyprávěla, nebudu se tedy opakovat. Ve zkratce – došlo k určitým věcem, které popohnaly události požadovaným směrem – a my jsme díky tomu teď tady na Islandu. Už šest měsíců. Přitom mi v hlavě pořád připadá, jako by to byl sotva měsíc od našeho příjezdu.
Rozhodla jsem se toto roční opáčko, rozepsat to po jednotlivých měsících tohoto roku, abych se v tom neztratila a mohla ho opravdu důkladně zrekapitulovat.
Leden
Den po Silvestru jsme založili naši novou novoroční tradici – otužování. Vyrazili jsme do lomu u Lipnice spolu s Michalovou mamkou a začali rok v netradičním stylu. Leden se nesl ve znamení učení, chození do posilovny, ale i oslav. Bráchova přítelkyně měla maturitní ples, a to se přece nemohlo nechat jen tak být.
Jsem vděčná, že je Tomáš obklopen tak skvělou partou lidí – a taky za to, že mě mezi sebe přijali jako tu „postarší osobu“, kterou mezini nimi jsem. Pamatuju si je jako malé špendlíky, co hrály fotbal o pár let pode mnou.
Zároveň začínáme zařizovat výlet na „Havaj Evropy“ – kupujeme letenky a vybavení, protože máme v plánu přejít celou Madeiru pěšky za deset dní. Bez nějaké větší přípravy. Motto zní jasně: Pěšky nejdál dojdeš a Co nezkusíš, nezažiješ.
Únor
Stále se otužujeme (asi jsme tušili, že se připravujeme na tužší zimu, než je ta naše). V rámci tréninku na trek vyrážíme s kamarády z Humpolce na tůru, na jejímž konci rozděláváme oheň a opékáme buřty. Tím se táborák oficiálně zařadil mezi zimní aktivity.
Desátého února se nalodíme na palubu letadla, které nás dopraví na – zatím – nejlepší dovolenou mého života. I když… to bych vám po prvním kopci asi neřekla. Cesta byla vyčerpávající, ale jak pravil Ron Weasley Harrymu Potterovi ve Vězni z Azkabanu: Budeš trpět, ale náramně si to užiješ. A taky že jo.
Překonat sami sebe je vždycky příjemné a ty krásy stály za veškeré utrpení. Možná se k tomuto ostrovnímu dobrodružství někdy vrátím v samostatném článku. A nebo vám sem šoupnu photo dump z cesty.
Po návratu do zimního Česka jsme si ještě zašli na koncert a pak už jen odpočívali před nástupem do nikdy nekončícího pracovního nasazení.
Březen
Míša odjel na jednu ze svých posledních výprav do Švédska a já mezitím trénuju na Čertovský ultratrail, na který jsem dostala startovné od Ježíška. Další utrpení, kterému se dobrovolně vystavuji – běh. Nikdy jsem nebyla fanoušek, ale čím víc něco děláte, tím více se vám to dostane pod kůži. A moje běžecké snažení je toho důkazem.
Zarylo se mi to pod kůži natolik, že jsem se rozhodla příští rok pro stejný čin – tentokrát tady, na Islandu.
Nasávám vůni pražských kaváren plnými doušky, socializuji se, evakuujeme Budovu Černého mostu (a tím i naše pracoviště), protože někdo nahlásil bombu. Procházkuju, navštěvuju a vstřebávám město, protože už vím, že se ho brzy chystám opustit.
Duben
Míša se mi vrací, takže po Praze chodíme spolu. Vývařovna na Můstku, opuštěná Dynamitka u nás v Bohnicích a pivo v hospůdce U Kaštánků. Jedeme navštívit Michalova bráchu, jeho ženu a synovce do Českého Těšína.
Jezdíme si po Česku a užíváme si tepla. Každý Michalův návrat ze Švédska do ČR pro mě znamená hodně přejíždění – práce v Praze, Michal v Humpolci. Hodina po dálnici, někdy i víc. Ale co byste pro lásku neudělali.
Slavíme Velikonoce, brácha má narozeniny a s tátou vyrážíme na výlet na Kokořín. S mamkou jdeme do zoo. Snažím se každému z rodiny věnovat trochu času, než zmizím. Zajela jsem i na čarodějnice za Michalovou babičkou – a taky oznámit v práci, že končím. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak jsem se bála. Příjemné to ale také úplně nebylo.
Květen
Pokračujeme v přátelském randíčkování a kafíčkování. Mazlím všechna možná zvířátka, která se mi dostanou pod ruku – hlavně ta moje. Jedu do Českých Budějovic za kamarádkou, kterou jsem nepotkala na akademické půdě, ale v práci, kde jsme byly asi rok a půl kolegyně.
Patří k lidem, kteří mají sen větší než jejich město, a jdou si za ním. Držím jí palce a jsem vždy připravená přijet, pomazlit se s pejsky a samozřejmě si i pokecat.
Stále aktivně běhám, i když je toho víc než kdy dřív – pořád to ale nestačí na 34 km v kuse, což zjistím o pár dní později. Účastním se kurzu AI, kde potkávám spoustu inspirativních lidí.
Mamka má narozeniny, tak jdeme na výstavu Tutanchamona. Neuvěřitelné, co lidé dokázali dávno před moderní technikou. Syndrom méněcennosti? Možná. Ale jede se dál.
A pak je tu den, na který jsem tak dlouho trénovala. Den závodu. 34 km přede mnou. Prvních 12 km jsem uběhla jen díky tátově tahání a motivaci. Pak jsme si role vyměnili – většinu času jsme šli nebo klusali a ke konci jsem táhla já jeho. Oba jsme frajeři.
Červen
Holky z práce mi připravily rozlučkovou večeři a obdarovaly mě nádherným náhrdelníkem na památku. Byla jsem dojatá, ale klasicky mi to naplno došlo až potom.
Následoval Rock for People – týden zahalený do absolutního primitivismu a konzumace národního nápoje jménem pivo. Třicáté výročí bylo nabité a kdybychom nepropásli lístky na parkování, bylo by to ještě lepší.
Po Linkinech jsme se impulzivně rozhodli jet domů. Kvůli chaosu, který doprovází odchod padesáti tisíc lidí, jsme šli pěšky ,čtyři kilometry s taškami k autu. Totálně vyčerpaní. Domů jsme dorazili v pět ráno a já to následně odstonala.
Byl s námi i můj dlouholetý kamarád Leo, se kterým sdílím datum narození – je jen o hodinu mladší… nebo starší, teď už vlastně nevím. Každopádně skvělý kluk, který zvládl náš český humor a zamiloval si langoše.
V tomhle měsíci už se vydáváme na cestu sem.
Červenec
Tenhle měsíc je už poměrně dobře zaznamenaný, protože jsem se rozhodla sepisovat své zážitky. Dalo mi to hodně přemlouvání – jít s kůží na trh není jednoduché. Překvapivá vlna pozitivních ohlasů od blízkých i vzdálených lidí mě ale neskutečně potěšila a povzbudila.
Červenec je o užívání si všeho nového. Nikdy nekončící den, vodopády, živá země, lidé, práce. Zvykáme si na to, že Michal nikam neodjíždí a sdílíme prostor o velikosti něčí šatní skříně. Soužití s dalšími lidmi bylo také zajímavé, ale měli jsme štěstí – všichni byli super.
Srpen
Sen je na světě – glamping. Co pro to ale udělat? Jak toho dosáhnout? Odpověď zní: začít být aktivní na sockách.Houby jsou všude, do posilky chodíme čtyřikrát týdně. Kolo je můj nejlepší objevovací kámoš – nemáme auto.
Mám narozeniny a dostávám svou druhou překvapivou oslavu v životě a spoustu energetických nápojů. Když už tu nepiju, nekouřím a vzhledem k tenkosti stěn ani nedělám jiné věci, aspoň se můžu pořádně zkofeinovat.
Lezu na nejpříkřejší horu v okolí (i když ne až nahoru), koupu se v jeskyni, kde Jon Snow ztratil nevinnost, a vidíme naši první polární záři a velryby.
Září
Kromě hub jsou teď všude borůvky, takže sušíme a děláme borůvkové knedlíky. Každý na staff housu alespoň jednou něco pro ostatní upekl za tento měsíc. Slavíme další narozeniny, polární záře přibývá, stejně jako déšť a silný vítr.
Kupujeme auto, které se po sedmi dnech rozbije. Brácha má promoci a já u toho nejsem. Začínám kreslit a obecně se vracím ke koníčkům vhodným pro člověka, který má na začátku roku narození číslo 19.
Říjen
Ještě víc se ponořuji do „granny hobbies“. Pletu čelenky, dělám větrníky, kafíčkuju, investuju a snažím se rozvíjet – i při práci pokojské a recepční, aby mi nezakrněl mozek. Počasí se horší, sníh se drží déle, noci jsou delší a polární záře výraznější. Všechno se zpomaluje. A my tu zůstáváme už jen ve čtyřech.
Listopad
Odjíždějí poslední spolubydlící a my jsme tu oficiálně sami. Nikdo nikam moc nejezdí, počasí tomu nepřeje. Koupeme se v horkém prameni u Akureyri, objevuji filmy s Robinem Williamsem, které ve mně vyvolávají emoce, o kterých jsem nevěděla, že je ani mám. Objednávám se na tetování a zjišťuji, že v prosinci už pro mě práce nebude.
Začínám brát vitamín D, protože bez energetického nápoje nebo kávy, dvakrát denně, nejsem schopná fungovat. Socializuji se i mimo kemp, výletujeme, koukáme na Stranger Things, pečeme skořicové šneky a vaříme turecká vejce. Tenhle měsíc utekl snad nejrychleji ze všech.
Prosinec
Překvapivě se dozvídáme, že i přes nedostatek práce, se nám budou vracet kolegové ze Slovenska. Koupeme se ve Forest Baths – dokonalém místě k odpočinku. Kupujeme dárky pro rodinu (radši nebudu říkat, kolik to stálo). Hřeje mě pocit, že jim přivezu kousek tohoto ostrova domů.
Kamarádění pokračuje a s holkama vyrážíme na randíčko do města. Sushi, kafíčka, výbušná koťátka, sekáče a Forest Lagoon podruhé. Při nákupu poznáváme další našince a jako bonus nám tenhle měsíc nadělil i úžasné polární záře… a pak už odjezd domů.
V den dokončení tohoto článku je 17. 12. a před námi je ta rušnější část měsíce – odlet domů, setkání s rodinou, tetování, holčičí srazík v Humpolci, vánoční trhy, Pražský hrad, Vánoce s rodinou, další setkání s kamarády, novoroční pochod, Silvestrovské oslavy a po Novém roce doktoři.
Tento rok byl plný změn. Tou největší je, že jsme s Michalem na tomto ostrově. Opuštění rodiny a práce bylo těžké. Nechtěla jsem mámě přitěžovat a bráchu v tom nechat samotného. Vytvořila jsem si za 3 roky práce rutinu a s ní spojené jistoty.
Něco ve mně vědělo, že pokud teď neodjedu, tak možná už nikdy – a jen bych opakovala chyby předchozích generací. A to nechci.
Jsem vděčná za život, který mám. Připadám si privilegovaně a neberu to na lehkou váhu. Mám dost materiálního i nemateriálního bohatství. A i když nejsem nejlepší v udržování kontaktů, na své blízké, rodinu a přátele, pořád myslím.
Jsem zvědavá, kam mě příští rok zavane. Pořád nemůžu uvěřit, že je mi 26, mám skvělého partnera, se kterým si rozumíme, žiju mimo Česko a poznávám nové lidi.
I když ještě nějaké cestovatelské plány mám, tak vím, že Česko je místo kde mám domov.
Moa & Skyr 
Napsat komentář