Ve chvíli, kdy píšu tento článek, už léto v zemi ohně a ledu pomalu končí. Je tedy ideální čas ohlédnout se za několika teplejšími týdny a připomenout si, že i to krátké islandské léto skutečně proběhlo.

Teploty se sice vyšplhaly nad šestnáct stupňů jen přibližně na čtrnáct dní a navíc až na konci srpna, ale i tak jsme během dvou měsíců stihli zažít i přijít o překvapivě mnoho. Půlnoční slunce, rozkvetlé lupiny, poznávání nových lidí i loučení se sezonními pracovníky. Otevření zrekonstruovaných termálních lázní kousek od naší vesnice, výlety na nová místa, změnu práce, odeslání druhé várky šnečí pošty, sbírání hub, první polární záři a nakonec i první sníh.

Ke každému pozitivu, musí být i protiváha a tím byla nemožnost zúčastnit se osobně svatby našich přátel. Byli jsme na jejich obřadu alespoň přes videohovor. Ani jedno oko nezůstalo suché. Láska a radost se ve vzduchu dala krájet, to jsem pocítila i přes telefon.

Za tak krátkou dobu se toho odehrálo tolik, že někdy téměř nebyl čas se ani nadechnout.

Přesto mám pocit, že jsem toho v porovnání s minulým rokem prožila mnohem méně. Nebo se mi jen zdá, že čas plyne stále rychleji?

Druhé léto je jiné

Jsem poměrně neposedný člověk. Když se ocitnu na novém místě, potřebuji všechno co nejrychleji prozkoumat, vidět a zažít. Minulé léto se proto neslo především ve znamení objevování okolí. Každé volno znamenalo nový výlet, další vodopád, turistickou stezku nebo místo, které jsem si nutně potřebovala odškrtnout ze svého pomyslného seznamu.

Letos bylo více odpočinkové.

Moje druhé islandské léto se neslo hlavně ve znamení fotosyntetizace. Jinými slovy jsem se snažila nachytat co nejvíce slunečních paprsků a vytvořit si zásobu vitamínu D na dlouhou islandskou zimu (9 měsíců z 12 nám tu sněží). Jestli to takhle biologicky funguje, není podstatné. Potřebuji tomu alespoň věřit.

Současně jsem hledala cesty, jak si postupně plnit své sny a věnovat více času vlastním projektům. Jedním z nich se stala šnečí pošta – malé kousky Islandu, které skládám do obálek a posílám lidem domů. Během léta jsem připravila a odeslala druhou várku dopisů. Každý z nich obsahoval něco z místa, kde právě žiji: příběh, mapu okolí Mývatnu, pohlednici, islandské známky a další drobnosti, díky nimž může alespoň malý kousek severu cestovat dál.

Je to krásný projekt, ale zároveň časově náročnější, než se může na první pohled zdát. Mezi prací, výlety a běžným životem jsem tedy po večerech stříhala, lepila, tiskla, psala a snažila se přijít na to, jak všechny své nápady vměstnat do jediné obálky.

Dálky s Borůvkou

Ačkoliv jsme letos podnikli méně výletů než minulý rok, díky naší Borůvce – starému modrému Fordu Fiesta – jsme se dostali mnohem dál. Auto nám dalo svobodu vyrazit i na místa, která byla dříve bez vlastního dopravního prostředku téměř nedostupná.

Borůvka sice není nejmladší a občas nám připomene, že cestování po Islandu nebude úplně bez komplikací, ale stala se součástí našeho zdejšího života. Umožnila nám poznat další kousky severu, zastavit tam, kde se nám zrovna líbilo, a odbočit z hlavní silnice jen proto, že jsme v dálce zahlédli něco zajímavého.

Právě takové chvíle mám na cestování nejraději. Ne nutně velké naplánované výlety, ale zastávky uprostřed ničeho, kávu vypitou s výhledem na krajinu a místa, která člověk objeví skoro náhodou.

Nová práce a budíček v pět ráno

Léto přineslo změnu také v práci. Z úklidu jsem se přesunula k přípravě snídaní. To v praxi znamená vstávat kolem páté hodiny ráno a připravit všechno dříve, než se první hosté probudí.

Brzká rána mají zvláštní atmosféru. Venku je ještě ticho, většina lidí spí a já už začínám svůj pracovní den. Zatím se naštěstí nikdo neotrávil, takže svou novou pracovní pozici považuji za úspěšnou.

Také jsem začala pracovat v hotelu kousek od našeho kempu, zatím jen na čtvrt úvazek, ale je to má pojistka na zimu. Nechci opakovat to co se stalo minulý rok. Skoro dva měsíce bez práce mi docela udělaly čáru přes rozpočet. A to doslova. Když jsem sem minulý rok přijela, chtěla jsem mít touto dobou našetřeno mnohem více peněz.

O něco více doma

Během druhého roku jsem se tady také začala více zabydlovat. Island už pro mě není jen místem, které potřebuji celé procestovat. Postupně se z něj stává domov – i když momentálně trochu stísněný a sdílený s dalšími lidmi.

S tím přišla také snaha vytvořit si v našem malém pokoji příjemnější a praktičtější prostor. A ano, přiznávám, že jsem si oblíbila Temu. Objednávám odtud materiál na šnečí dopisy i levné vybavení a úložné prostory do pokoje.

Vím, že to není právě nejetičtější způsob nakupování. Když však žijete uprostřed ničeho, máte omezený rozpočet a nejbližší větší město není zrovna za rohem, někdy se zkrátka chytíte toho, co je pro vás dostupné. Není to výmluva, spíše realita života na odlehlejším místě.

Když léto skončí během jediné noci

Konec islandského léta nepřichází pomalu. Jeden den jste venku, sbíráte houby a užíváte si nečekaných šestnáct stupňů. Potom se večer objeví první polární záře, vrcholky hor zbělají a vy si uvědomíte, že se příroda mezitím nenápadně přepnula do dalšího ročního období.

S proměnou počasí jsem se do podzimního režimu přepnula i já. Oficiálně začalo moje čtecí období a nějakým způsobem jsem se znovu ponořila do světa magie a neohrožených hlavních hrdinek se sexy muži po jejich boku, které mají tolik dílů, že mi pravděpodobně vydrží až do jara.

Možná jsem letos nenavštívila tolik nových míst jako během prvního léta. Místo toho jsem ale začala budovat něco vlastního, přijala novou pracovní roli, poznala další lidi a dovolila si některé dny jen sedět na slunci bez pocitu, že bych měla být někde jinde.

První rok na Islandu byl hlavně o objevování nové země. Ten druhý je zatím spíše o hledání vlastního místa v ní.

A možná právě v tom spočívá největší rozdíl. Už se nesnažím všechno stihnout co nejrychleji. Začínám chápat, že pokud tu chci nějakou dobu žít, nemusím Island celý objevit během jediného léta. Některá místa, zážitky i příběhy mohou klidně počkat.

Stejně jako další islandské léto.