Už je to nějaká doba, co jsem dala dohromady události všedních dní, ze života na Islandu. A mělo to svůj důvod. Na svátky jsme totiž odjeli zpět do naší domoviny. Deprivováni jakékoliv formy větší civilizace jsme cítili, že je potřeba se trochu zkosmopolitnit. A řeknu vám – bylo to náročné.

Ode dne příjezdu jsme se prakticky nezastavili až do dne odjezdu. Byla jsem ráda, že jsem stihla alespoň jednou navštívit všechny členy nejbližší rodiny, na ty vzdálenější mi bohužel zbylo už jen myšlení. Tak snad mi to odpustí.

Mezi tím vším shonem se nám povedlo ještě „vyvenčit“ babičku v Budapešti a potkat se s přáteli na pár akcičkách a navštívit kolegyně z Europlasmy. A než jsme se nadáli, bylo po všem veselí a my se ocitli zpět v naší milované islandské pustině.

Michal nastoupil do práce hned další den po příjezdu, já až o dva dny později. Člověk by si mohl myslet, že jsem za prodlouženou dovolenou vděčná, ale opak byl pravdou. Z permanentního ruchu milionového města, jsem se nějak nedokázala aklimatizovat zpátky do ticha a odlehlosti. Měla jsem pocit, že bych měla něco dělat… jen jsem vůbec netušila co.

O to víc jsem s otevřenou náručí přivítala nástup do úklidu pokojů. Oproti prosinci došlo k přibližně 200% navýšení pracovního nasazení – čtyři hodiny denně, někdy i klasických osm. Monča, naše manažerka, si vzala měsíční dovolenou, takže jsme na campu zůstaly s Katkou (kolegyně) samy. Statečně se pereme s nároky hostů, novými odpovědnostmi a vším, co s tím souvisí.

Celý areál navíc prochází rekonstrukcí, většina budov je rozkopaná, takže komunikace mezi majiteli, našimi hochy-stavbaři a hosty bývá… řekněme zábavná. Chaos řízený improvizací.

Mimo nové odpovědnosti jsem za tu dobu stihla vidět duhové mraky, odborně nazývané polární stratosférické oblaky, vznikající vysoko v atmosféře – zhruba ve výšce 15 až 25 kilometrů. Objevují se jen při extrémně nízkých teplotách, klidně kolem −80 °C, a hlavně v polárních oblastech. Jejich typické pastelové barvy nevznikají lomem světla jako u duhy, ale díky difrakci – sluneční paprsky se lámou na drobných ledových krystalech v oblacích. Výsledkem je podívaná, která vypadá skoro jako z pohádkového světa. Na Islandu se objeví jen párkrát do roka, takže když je člověk zahlédne, ví, že má prostě štěstí.

A taky jsem konečně uvedla v užitek turistické vybavení od Ježíška. Vyrazili jsme na výšlap na nejvyšší horu v okolí Mývatn – Hlíðarfjall – spolu s Míšou a místním Afričanem Gasou.

Hlíðarfjall je vulkanická hora tyčící se nad oblastí Reykjahlíð a jezera Mývatn na severovýchodě Islandu – cca 5 km severně od vesnice Reykjahlíð. Má přibližnou výšku cca 770 m nad mořem.

Geologicky je to rhyolitový (Rhyolit je kyselá sopečná hornina) vulkanický kopec vzniklý v rámci sopečné aktivity oblasti kolem centrálního vulkánu Krafla. Leží přímo na známé riftové zóně, kde se kontinentální desky postupně rozcházejí.

• Hora vyrostla z lávových proudů a sopouchů, které jsou součástí starších erupcí.
• Region kolem Hlíðarfjallu je charakteristický čedičovými a rhyolitovými formacemi, sopečným terénem, lávovými poli a dramatickými horizonty, které jsou typické pro severní Island.

Gasa je moc fajn týpek. Manažer, fotograf, plantážník, průvodce a táta v jednom. Klidně by mohl být i historik, ale to má spíš jako koníček. Díky němu máme krásné fotky a konverzace během výšlapu rozhodně nestála. Pokud se splní slibované, uslyšíte nejen o něm, ale i o dalších milovnících outdoorového utrpení, mezi které jsem byla čestně přizvána.

Jinak se tu – až na výše zmíněné události – nic zásadního neděje. Snažím se držet věcí, které jsem si pro sebe stanovila, i když trochu pokulhávám. Ale ruku na srdce… kdo ne.

Tak zase za 14 dní. Ahoj.

Jen si sem ještě odložím, pár dalších foteček…jen tak.