Moa & Skyr

Get Started

Štítek: travel

  • Výprava Velrybářská

    Výprava Velrybářská

    Léta Páně dne 25. 08. 2025 se udály hned dvě významné události. Moje maličkost slavila dvacáté—ehm ehm—šesté—ehm ehm—narozeniny a zároveň jsme se vypravili na whale watching v Akureyri.

    Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, udály se rovnou tři věci – loučili jsme se s naším kolegou Ondrou, který se ten den vracel zpět do Irska na školu, aby se stal magistrem. Přejme mu štěstí!

    Celá akce byla domluvená dopředu, jelikož jako pracovníci v turistickém průmyslu tu můžeme čerpat určité výhody. Jednou z nich je mít některé “atrakce” zdarma – včetně whale watchingu (koukání na velryby).

    Po příjezdu do Aku jsme zamířili k recepci, kde jsme skoro propadli trudomyslnosti, protože to chvíli vypadalo, že na nás zapomněli. Ale jak už to bývá, nic není tak černé, jak se zdá – nakonec nás obsloužil jeden z našinců a nenápadně nám podal lístky na palubu( jsme tu opravdu všude). A může se vyrazit!

    Nutno podotknout, že ne vždy se podaří tyto vodní savce zahlédnout. Proto je dobré naloďovat se s pocitem, že samotná plavba je zážitek. A pro suchozemce jako jsem já – rozhodně tomu tak bylo ! Připadala jsem si jako Kate na Titaniku (před potopením, samozřejmě). Možná tomu přidalo i to, že jsme si našli místo úplně na přídi lodi. Díky tomu jsme měli krásný výhled na celý fjord – a jak se později ukázalo, i na velryby.

    Loď jsme sdíleli asi se stovkou dalších lidí – nebo mi to tak alespoň připadalo. Většina byla indické národnosti, a musím říct, že jsou otužilejší, než by se mohlo zdát. Sice nám svítilo sluníčko, ale severní vítr na vodě je krutý, takže jsme byli zahalení, jak situace (a naše vybavení) dovolovala. Chudák Ondra v kraťasech, alespoň měl bundu. Pohled na člověka vedle nás v tričku po celou cestu nám připadal stejně nevšední jako pohled na velrybu.

    Cesta trvala asi hodinu a půl pak jsme zastavili. Loď se pohupovala nejen kvůli vlnám. Pokaždé, když hlasatelka upozornila na místo, kde by se mohla velryba objevit, začala se loď houpat i ze strany na stranu – díky přebíhajícím lidem (ve stylu Pirátů z Karibiku).

    Jak vlastně vědí, kde se velryby nacházejí?

    Whale-watchingové lodě v okolí Akureyri využívají své zkušenosti i moderní technologie (radar), aby zvýšily šanci spatřit velryby v jejich přirozeném prostředí. Kapitáni spolu často komunikují přes rádio a sledují hladinu moře, kde lze zahlédnout výdech vodní páry – tzv. blow. Lodě se pohybují pomalu a tiše, aby zvířata nevyplašily, a dodržují bezpečnou vzdálenost, čímž chrání jak velryby, tak i pozorovatele.

    Malá vzdělávací vsuvka o velrybách

    Velryby jsou mořští savci, kteří se na Zemi objevili již před více než 50 miliony let. Dýchají plícemi, rodí živá mláďata a udržují mezi sebou složité sociální vazby.

    Ve fjordu Eyjafjörður u Akureyri se velryby objevují často – hluboké a klidné vody jsou pro ně ideální pro krmení i odpočinek. Jak říkala paní na lodi: „It’s the perfect place for snacks and gaining bit of energy before the long travel.“

    Taky jsme se dozvěděli, proč jsou zdejší hory tak placaté, a spoustu dalších fun facts, na které si bohužel už nevzpomínám (příště si to budu zapisovat – stejně jako všechny věci v poslední době).

    Není žádné tajemství, že Island je známý nejen tím, že lidem umožňuje velryby obdivovat, ale také tím, že se tu v minulosti velryby lovily. Lov měl dlouhou tradici, která se však v posledních letech pomalu vytrácí. Dole se můžete podívat na krátkou časovou osu, jak to s lovem velryb na Islandu vypadalo dříve – a jak je to dnes nebo minimálně do roku 2015. Pokud byste chtěli vědět více, můžete přejít na stránku, která je uvedena v popisku obrázku dole. Varuji, není to pro slabé povahy.

    https://theanimalfund.net/en/whaling-in-iceland-2/

    Icelandic whalers have slaughtered more than 35,000 whales since the late nineteenth century and 706 endangered Fin whales during the period 2006-2016

    A teď trochu pozitivněji– viděli jsme nějaké velryby?

    Ano!

    Ale ne tak, jak byste si možná představovali. Žádná nám nevyskočila z vody jako v dokumentech nebo filmech, zato jsme viděli poměrně dost ocasů. Myslím, že díky velrybám a své práci ve zdravotnictví by mi mohla leckterá pornoherečka závidět.

    https://www.best-served.co.uk/destinations/iceland/extensions/classic-akureyri-whale-watching-153654

    Přiložila bych vlastní obrázky, ale raději jsem se rozhodla vidět všechno na vlastní oči,( můžete držet telefon před obličejem 10-15min pro 30s záběru, který ani nemusí přijít) než mít neustále telefon před očima. Ale takhle nějak vypadala loď, i pohled na velryby.

    Samozřejmě byly i dva momenty, kdy se nám ukázala celá velryba, ale jinak to byly převážně ty ocasy a výstřiky. Ale slibuji – opravdu jsme byli na whale watchingu, nikde jinde!

    Celá plavba trvala asi tři hodiny. Zážitek to byl na celý život, ale jelikož jsme si nic neobjednali, byli jsme dost hladoví a upřímně i promrzlí. Takže jsme zapluli k Thajcům na jídlo – díky bohu za to, že asijská kuchyně je všude. Dali jsme si thajskou variaci phočka, místní pivko na rozloučenou a odvezli Ondru na letiště (řidič Míša si dal Pepsi).

    Nebudu lhát – loučení nesnáším. Nikdy nevím, jak se chovat, a až později mi dojde, že je ten člověk opravdu pryč. Ale tak…snad se ještě uvidíme. Zamávali jsme mu a vyrazili na nákup a pak zpátky do našeho místního domova.

    A protože to byly i moje narozeniny…

    V obchodě jsem chtěla koupit nějaký ten nápoj „od 18 let výše“, ale to bychom nesměli být na Islandu a jít nakupovat po šesté večer. Alkohol se tu prodává jen ve speciálních obchodech, které mají přes týden, včetně pátku, otevřeno maximálně do šesti – a o víkendu zavřeno. Pro nás Čechy něco naprosto nepředstavitelného.

    Smířila jsem se tedy s tím, že koupím chipsy a s těmi kteří budou chtít, koukneme na film. To bych ale nesměla mít tak skvělé spolubydlící! Připravili mi překvapivou oslavu – a já to vůbec nečekala. Moje chipsy se přidaly k domácím muffinům, popcornu a vínu, které jsme si spravedlivě rozdělili.

    Dostala jsem od nich zásobu Monsterů „na horší časy“ (po měsíci z devíti nezbyl ani jeden) a zazpívané přání k narozeninám.

    Dali jsme po skleničce, zahráli UNO, snědli muffiny a šli spát. A bylo to moc fajn. Moje šestnácti až čtyřiadvacetileté já by se asi divilo, že jdu spát před čtvrtou ranní, ale to už je pár let zpátky.

    Takže děkuju, lidičkové moji. A až se všichni vrátíte domů a my tu budeme zimovat, budu na vás myslet. 💙

  • Jeden pracovní den

    Budík mi zazvoní v 8:00. Na směnu nastupuji až o půl desáté, ale hodinku a půl předem potřebuji čistě jen na to, abych se nějak dala dohromady. Vykopat se z postele je boj. Studená sprcha, pečlivá skincare a všeobecné „zlidštění“ mi zabere skoro celou hodinu.

    Když konečně připomínám člověka, čeká mě půl hodinky na snídani. Tu často sdílím přímo s hosty v našem bed and breakfast. Je to takový příjemný start dne – oni si plánují výlety po okolí, já v duchu přemýšlím, kolik pokojů budu uklízet.

    V 9:30 začíná směna.

    První část dne je rutina, kterou už mám v ruce: svlékání postelí, házení povlečení do pytlů, které pak jedou do guesthousu vzdáleného 1,5 km. Ručníky mám blíž – odnáším je do malého laundry roomu přímo v jedné z budov. Vždycky k nim přihodím špinavé skleničky a odpadky, ať to mám v jednom. Stejně vše nesu na stejné místo.

    Kolem 11:00–11:30 odvezu špinavé prádlo a přivezu nové. Mezitím už mám většinou připravené 2–3 pokoje: čisté povlečení, čerstvé ručníky, vyleštěné skleničky a ty mini šamponky, co si všichni tak rádi kradou z hotelů.

    Ve 13:00 přichází vysvobození – oběd. Vaří jeden z kolegů a přiznávám, že se občas docela předháníme, kdo koho kuchařsky ohromí. Ale jako největší úspěch berete, když se s jídlem dostane na každého. Půlhodina uteče jako nic. Před obědem mám většinou polo-hotové čtyři pokoje (povlečené, uklizené koupelny, setřený prach), a dalších pět aspoň částečně povlečených.

    Po obědě je to sprint. Dopovlékám zbylé pokoje, doplňuju skleničky, koupelny a utírám prach. Kolem půl čtvrté mám obvykle 4–5 pokojů kompletně ready – vyluxované a vytřené. Záleží, kolik mám energie, někdy to trvá déle.

    Aby toho nebylo málo, celý den se běhá mezi budovami venkem. Bed and breakfast se skládá ze tří domků: dva mají po čtyřech pokojích s vlastní koupelnou, prostřední je taková centrála – jeden pokoj, breakfast room, kuchyňka, prádelna a záchod.

    Kolem 16:10 bývá hotovo. Tedy skoro. Do 17:30 mě ještě čeká vykládání poslední pračky, skládání prádla, doplňování zásob a desinfekce. A pak už si konečně sednu, v klidu počkám na poslední várku a na chvíli vypnu.

    Možná to nezní tak náročně (mozek si u toho nenadřete), ale věřte mi – je to slušný workout. Běháním z pokoje do pokoje klidně nachodím 8 kilometrů za den. Naštěstí jsem na to zvyklá už z práce v Europlasmě. A i když je to makačka, má to svoje kouzlo – každý den končí pocitem, že jsem za sebou nechala kus práce (Ale je to trochu Sisyfovský kámen, když děláte několik dní po sobě stejné místo.)

    Směny se tu střídají, takže žádný den není úplně stejný. Nejčastěji teď bývám v bed and breakfast, ale občas mě čeká i jiná role. Třeba morning shift od 7:30 do 15:30, kdy do desíti držím recepci, a pak uklízím vybrané budovy, starám se o prádlo a většinou i připravuju oběd. Pak je tu večerní recepce – od 15:00 do 23:00 (dřív to bývalo dokonce od 16:00 do půlnoci, ale ke konci sezony se zkracuje). A nakonec guesthouse ve vesnici, kde směny běží od 9:00 do 17:00, nebo od 11:00 do 19:00. Je to pořád dokola ,ale přece pokaždé trochu jinak, poslední měsíc jsem zakotvila nejčastěji právě u bed and breakfast – tam se ze mě stal poloprofesionální „převlékač povlečení“ a mistr v logistice prádla

  • Ovce, Vikingové a tradice

    Ovce, Vikingové a tradice

    Při zmínce tohoto ostrova se většině lidí vybaví gejzíry, sopky, vodopády a možná i seriál Hra o trůny. Ale málokdo si hned vzpomene na ovce. Přitom právě tyhle kudrnaté potvůrky tvoří nedílnou součást historie, kultury a vlastně i celé ekonomiky ostrova.

    Proč zrovna ovce?

    Island není země, kde by se dařilo jen tak něčemu. Klima je drsné, půda chudá a počasí si s lidmi i přírodou dělá, co chce. Ovce se ale ukázaly jako ideální společníci – odolné, nenáročné a schopné uživit se i na strmých svazích, kde by jiný dobytek nepřežil.

    Díky nim měli Islanďané maso, mléko i vlnu. Ta se používala na výrobu tradičních svetrů lopapeysa, které dnes potkáte v každém islandském obchodě se suvenýry (pro našince za pobuřující ceny). A věřte mi – v zemi, kde vítr občas fouká rychlostí tornáda, takový svetr není jen módní doplněk, ale otázka přežití.

    S ovcemi se tu navíc pojí i jedna z nejstarších tradic – réttir, podzimní shánění stád z hor. Během léta totiž ovce běhají úplně volně po pastvinách a horách, a na podzim se celé vesnice vydávají na koních a pěšky, aby je nahnaly zpět do ohrad. Následuje velké rozdělování, kde si každý farmář vyzvedne „svoje“ ovečky. Je to nejen práce, ale i společenská událost plná hudby, jídla a setkávání.

    Děti je tu tahají za rohy a já je obcházím obloukem, protože: „Co kdyby mě napadly..?“ Zde si znovu uvědomuji, jak moc jsem městský člověk.

    Ovce mají na Islandu skoro výsadní postavení – je jich tu zhruba dvaapůlkrát víc než lidí (okolo 800 tisíc kusů). A protože se rády procházejí i po silnicích, není neobvyklé, že na cestě místo dopravní zácpy potkáte stádo. Řidiči se s tím naučili žít – na Islandu prostě vládnou ovce.

    Jak se sem dostali ?

    Island začali osidlovat norští Vikingové kolem roku 870. Připlouvali na svých dlouhých lodích a přiváželi s sebou nejen ženy, otroky a zásoby, ale i zvířata – včetně prvních ovcí.

    Legenda říká, že prvním obyvatelem byl Ingólfur Arnarson, který zakotvil v místě dnešního Reykjavíku. Ať už je to pravda, nebo ne, jisté je jedno: Vikingové tu položili základ společnosti, která si dodnes zachovává silný vztah k přírodě i tradicím.

    Náboženství: od Ódina po luteránství

    Vikingové si s sebou přivezli i své bohy – Ódina, Thóra, Freyu a další. Jejich příběhy známe díky starým ságám, které se na Islandu pečlivě zapisovaly a dochovaly se dodnes.

    Kolem roku 1000 ale přišel zásadní zlom – Island oficiálně přijal křesťanství. Nešlo přitom o krvavou válku, jak by se dalo čekat. Podle kronik se o tom prostě rozhodlo na sněmu (Althing), a aby se předešlo rozkolu, lidé směli doma dál uctívat staré bohy, pokud to nebudou dělat veřejně. Praktické, že?

    Dnes je většina Islanďanů luteránského vyznání, ale zajímavé je, že tu funguje i Ásatrúarfélagið – společenství, které oficiálně obnovuje původní severské náboženství. Takže když budete mít štěstí, můžete na Islandu zažít i svatbu nebo obřad podle vikingských tradic.

    Kultura, která stojí na příbězích

    Islanďané vždycky milovali příběhy. Už ve středověku psali ságy – dlouhé texty plné rodových dramat, hrdinských činů a cest do neznáma. Tyhle ságy jsou dnes považované za poklad evropské literatury.

    Možná i proto, že život na ostrově byl dlouhé zimy dost osamělý, se rozvinula silná ústní tradice. Vyprávění, hudba, poezie – to všechno tvořilo pojivo mezi lidmi. A vydrželo to dodnes. Island má neuvěřitelný počet spisovatelů i hudebníků (Kaleo třebas..) na počet obyvatel. Když si uvědomíte, že tu žije jen něco přes 370 tisíc lidí, je to skoro zázrak.

    Malá země, velký duch

    Když to shrnu: bez Vikingů by nebyl Island, bez ovcí by nebyl život na Islandu možný a bez příběhů by Islanďané nebyli tím, čím jsou.

    Ostrov na severu Atlantiku možná působí pustě, ale jeho kultura je bohatá, hluboce zakořeněná v historii a zároveň moderní. Ať už věříte v Thóra, Ježíše, nebo jen v sílu islandské přírody, jedno je jisté – tenhle kousek země má v sobě něco magického.

  • Bezpečnost na Islandu

    Bezpečnost na Islandu

    Článek vznikl na podnět jedné ze čtenářek tohoto skromného blogu (mega mě těší a překvapuje, že si to někdo opravdu přečte 😅). Jestli i toto „dílo“ čteš, tak víš, kdo jsi – díky za inspiraci v období bez inspirace. Pokud by mi chtěl někdo také podsunout nápad k tvorbě, nebraňte se tomu! A podsouvejte.

    Bezpečnost na Islandu – země, kde i policie nosí úsměv místo zbraně

    Island je jednou z nejbezpečnějších zemí na světě. Ne náhodou se rok co rok drží v čele žebříčků světového míru. Pro někoho, kdo přijede třeba z Česka, to může být až zvláštní pocit – necháváte auto odemčené, klíče v zapalování, kolo bez zámku opřené o plot. A ono to tam prostě ráno pořád je.

    Ze zvyku jsme si s Michalem vzali na cyklo výlet okolo jezera zámek na kolo. Jen pro to, aby nám zabíral místo v tašce, protože jsme si zapomněli klíč. Kola jsme tedy jen opřeli o plot a hádejte co. Kola tam po návratu stále byla. Zázrak !

    Island vs. Česko

    Zatímco v ČR se občas setkáte s drobnou kriminalitou – kapsáři, rozbitá auta, krádež kola nebo peněženky, popřípadě krádež dotací EU politiky, tak na Islandu je tohle spíš rarita než pravidlo. Policie tu řeší hlavně opilé turisty, drobné nehody a občas zbloudilou ovečku na silnici. Vraždy? Statistiky ukazují jednotky případů ročně. V ČR se řeší stovky.

    Má Island armádu?

    Ne. Island je jednou z mála zemí na světě bez vlastní armády. Přesto není bezbranný – je součástí NATO a obranu mu zajišťují spojenecké země, zejména USA. V Keflavíku kdysi bývala velká americká základna, dnes už je menší, ale spolupráce běží dál. Když by bylo třeba, NATO by přiletělo na pomoc.

    Fun fact: Před pár měsíci, zhruba v období našeho příjezdu tu hlídkovala Česká armáda.

    Reykjavík, Akureyri a Mývatn

    Reykjavík – hlavní město, kde žije přes 2/3 populace Islandu. Na místní poměry je tu nejvíc kriminality, ale pořád jde většinou o opilce, rvačky nebo výjimečně krádeže. Není to nic, co by se dalo srovnat s Prahou.

    Akureyri – „hlavní město severu“, mnohem klidnější než Reykjavík. Turistů je tu méně, kriminalita skoro žádná. Místní vtipkují, že tady si i policie dá raději kafe, než aby řešila nějaký problém.

    Mývatn – tady je bezpečnost úplně jiný level. Největší nebezpečí není člověk, ale příroda. Sopky, horké prameny, kluzké lávové pole, nebo ovce.

    Představte si, procházíte se bezstarostně po turistické trase a najednou je před vámi celé stádo těchto čtvernožců. Koukáte na ně, ony koukají na vás. Šance, že vás zabije ovce jsou malé, ale nikdy nulové. Tak se je po neúspěšném stare downu, rozhodnete raději obloukem obejít.

    Pokud se tu něco stane, bývá to spíš kvůli podcenění počasí nebo terénu než kvůli kriminalitě. Hezkým příkladem jsou čeští turisté v Tatrách. Podobnou analogii aplikují Islanďané na všechny turisty světa.

    Shrnutí

    Island je země, kde bezpečnost berete skoro jako samozřejmost. To, čeho se tu musíte bát, není kapsář v tramvaji, ale příroda, která je krásná, ale zároveň divoká a neodpouští chyby.

  • Výlet k vodopádu Dettifoss a k spící sopce Krafla

    Dettifoss. Už samotné jméno zní, jako by neslo váhu vodní masy, která jím protéká. Čtyřicet čtyři metrů vysoký kolos, o jehož navštívení jsem přemýšlela dlouho (minimálně po dobu mého pobytu zde). Nebýt toho, že auto tu nemáme k dispozici každý den, mohla jsem ho vidět již dříve. Ale právě proto jeho spatření, mělo o to větší kouzlo.

    Nejmohutnější vodopád v Evropě. Každou sekundu jím proteče průměrně kolem 193 m³ vody.

    Výlet jsme dohodli s Míšou a kolegou, který měl v ten den také volno. Nabídl se, že pojede, i přes to, že u vodopádu již byl. Prý stojí za to ho vidět ještě jednou. Ale bohužel pro něj, počasí nebylo zrovna přívětivé, stejně jako při jeho první návštěvě. Avšak na Islandu platí jednoduché pravidlo: když máš volno a chceš něco vidět, nesmíš koukat na mraky. Tak jsme nasedli do auta a vyrazili s naším průvodcem vstříc vodopádu.

    Cesta trvala symbolických čtyřicet minut (magické číslo dne řekla bych). Po cestě jsme vedli rozpravy o všem možném, a chvilky ticha jsme prokládali kocháním se Islandskou krajinou . A než jsme se nadáli, byli jsme na místě.

    Jelikož byl pátek, parkoviště nás nepřivítalo prázdnotou, ale narvaným stavem, a k našemu lehkému překvapení i všudypřítomnou češtinou. Chorvatsko má sice „české moře“, ale Dettifoss je očividně „český vodopád“.

    Od parkoviště je to k vodopádu asi patnáct minut pěšky. Aspoň jsme protáhli nohy po jízdě. Bylo mlhavo, jako když jdete přímo v oblaku – a přesně tak to působilo, zima a vlhko. Jenže tady zapomeňte na vlhko. Tady vás vodopád přivítá sprškou tisíců kapek, které vznikají, když se obrovská masa vody řítí dolů do kaňonu. Takže si dovedete představit, jak promoklý jsme na konec byli.

    Výhled nebyl kvůli mlze úplně čirý, ale v těch okamžicích, kdy se poodhalil, to stálo za všechno čekání. Upřímně – kdybych žila v minulosti a poprvé uviděla takovou přírodní velkolepost, tak bych uvěřila, že bohové existují. To je mimochodem věta, kterou tu pronáším docela často. Třeba i při prvním setkání s polární září.

    Když jsme uznali, že už jsme promočení tak akorát, vyrazili jsme dál k menšímu vodopádu výš po proudu. Malá rada: pokud se sem někdy vydáte, začněte právě tam. Protože po setkání s Dettifossem vám i tenhle jinak krásný vodopád bude připadat jako masážní proud na koupališti.

    Promočení a prokřehlí jsme se nakonec vrátili k autu, ke kterému nás hnal jediný cíl – topení a jeho spuštění. Ještě jsme ale stihli zastávku u Kraflu, stále aktivní sopku, která tu v osmdesátých letech pořádně zatopila. A přitom – kdybyste nevěděli, na čem stojíte – by vám to celé připadalo jen jako nádherné tyrkysové jezírko, lemované sírou zbarvenými kopci.

  • Cestujeme na Island

    Cestujeme na Island

    Konečně jsme se odhodlali vyrazit na cestu. Trvala zhruba dva dny – a ano, byla vskutku výživná.

    Začalo to výjezdem z Humpolce ve 20:30,teda-počkat …Začalo to mnohem dříve, abych byla přesná. Ale to bych vám popisovala jiný příběh.

    Přípravy začali asi 14 dní před odletem. Jelikož jsem do poslední chvíle nevěděla, zda se pro mne najde místo – hehe. Shánění letenek a autobusových lístků nebylo díky pozdnímu termínu Koupě vůbec jednoduché. Po dlouhém zvažování jsme se rozhodli , pro let z Vídně s přestupem v Dublinu do Reykjavíku ve kterém jsme strávily noc a 26.06.2025, jsme letecky vyráželi do Akureyri, z kama jsme jeli autem do Reykjahlídu. Alespoň vidíte, že nepřeháním.

    Nyní se přesuneme na brněnské autobusové nádraží před hotel Grand – tedy do samotného středu vesmíru pro všech možných existencí. Dalo by se říct, že jde o moravský ekvivalent pražského Sherwoodu.

    Z autobusu jsme vystoupili a následující tři hodiny, které nás dělily od odjezdu přímého spoje na vídeňské letiště, jsme strávili v nonstop KFC. Vzduch byl jako v sauně obohacené o vůni spáleného oleje, ale dali jsme si symbolické rozloučení s fast foodem na dobu neurčitou. Čas jsme si krátili hraním piškvorek, slovní šibenice a pozorováním lidí, než nastal čas přesunout se k nástupišti.

    Unaveni křikem opilců i celodenním balením jsme po nástupu do autobusu okamžitě usnuli a probudili se až ve Vídni na letišti.

    Vídeňské letiště pro nás oba bylo novinkou – s moderními vychytávkami, na které jsme z pražského letiště nebyli zvyklí. Odbavení kufrů se ukázalo jako tvrdý oříšek, ale s pomocí rozhořčených komentářů našich krajanů jsme ho nakonec rozlouskli. Pak už nám zbývalo jen doufat, že nepřekročíme váhový limit kufrů. S člověkem se možná domluvíte, ale se samoobslužnou odbavovací mašinou nevyjednáte nic. Naštěstí jsme měli každý půl kila rezervu – mohli jsme tedy s klidem pokračovat dál do další fronty.

    Po kontrole příručních zavazadel jsme se na dvě hodiny usadili, dali si kafe a croissant a na chvíli si oddechli. Ale jako mámě kevina z filmu „Sám doma“ nám na mysl vyvstali pochybnosti. V našem případě naštěstí jen ohledně našeho nastávajícího přestupu.Který nás čekal v Dublinu.

    Kufry jsme měli odbavené, ale problém byl v tom, že jsme přestupovali na let jiné společnosti než Ryanair. A tak vyvstala otázka: přebere si kufry nový dopravce automaticky, nebo je budeme muset vyzvednout, znovu odbavit a projít celým letištěm? Tipnete si správně – samozřejmě že možnost číslo dvě.

    Po příletu do Dublinu následovalo zběsilé pobíhání napříč letištěm. Zaměstnankyně u přepážky na odbavení nás popoháněla povzbudivými slovy, že to pravděpodobně nestihneme.

    Jako naschvál před námi davy lidí které se nikam nehýbaly, rentgen nás vrátil hned třikrát, vybídli nás ať si zujeme boty, které se nám nedařilo obout zpět, chaoticky jsme házeli vyndané věci zpátky do batohu a pak už jen slalomový sprint přes celé letiště. S tepovkou kolem dvoustovky. Vše abychom doběhli k bráně… která ještě nebyla ani otevřená.

    A tehdy přišlo vrcholné zadostiučinění – paní, která nás dřív pobízela, že nestíháme, nám zatleskala, že jsme dorazili v rekordním čase. Byla to ta samá žena , co nám odbavovala kufry. A tak jsme si konečně mohli sednout, zhluboka vydechnout a utřít pot, který nás oba doslova zalil.

    Jakmile jsme nastoupili do letadla, cesta už šla jako po másle. V podstatě jsme se do Reykjavíku teleportovali, protože jsme většinu letu opět prospali.