Při zmínce tohoto ostrova se většině lidí vybaví gejzíry, sopky, vodopády a možná i seriál Hra o trůny. Ale málokdo si hned vzpomene na ovce. Přitom právě tyhle kudrnaté potvůrky tvoří nedílnou součást historie, kultury a vlastně i celé ekonomiky ostrova.

Proč zrovna ovce?

Island není země, kde by se dařilo jen tak něčemu. Klima je drsné, půda chudá a počasí si s lidmi i přírodou dělá, co chce. Ovce se ale ukázaly jako ideální společníci – odolné, nenáročné a schopné uživit se i na strmých svazích, kde by jiný dobytek nepřežil.

Díky nim měli Islanďané maso, mléko i vlnu. Ta se používala na výrobu tradičních svetrů lopapeysa, které dnes potkáte v každém islandském obchodě se suvenýry (pro našince za pobuřující ceny). A věřte mi – v zemi, kde vítr občas fouká rychlostí tornáda, takový svetr není jen módní doplněk, ale otázka přežití.

S ovcemi se tu navíc pojí i jedna z nejstarších tradic – réttir, podzimní shánění stád z hor. Během léta totiž ovce běhají úplně volně po pastvinách a horách, a na podzim se celé vesnice vydávají na koních a pěšky, aby je nahnaly zpět do ohrad. Následuje velké rozdělování, kde si každý farmář vyzvedne „svoje“ ovečky. Je to nejen práce, ale i společenská událost plná hudby, jídla a setkávání.

Děti je tu tahají za rohy a já je obcházím obloukem, protože: „Co kdyby mě napadly..?“ Zde si znovu uvědomuji, jak moc jsem městský člověk.

Ovce mají na Islandu skoro výsadní postavení – je jich tu zhruba dvaapůlkrát víc než lidí (okolo 800 tisíc kusů). A protože se rády procházejí i po silnicích, není neobvyklé, že na cestě místo dopravní zácpy potkáte stádo. Řidiči se s tím naučili žít – na Islandu prostě vládnou ovce.

Jak se sem dostali ?

Island začali osidlovat norští Vikingové kolem roku 870. Připlouvali na svých dlouhých lodích a přiváželi s sebou nejen ženy, otroky a zásoby, ale i zvířata – včetně prvních ovcí.

Legenda říká, že prvním obyvatelem byl Ingólfur Arnarson, který zakotvil v místě dnešního Reykjavíku. Ať už je to pravda, nebo ne, jisté je jedno: Vikingové tu položili základ společnosti, která si dodnes zachovává silný vztah k přírodě i tradicím.

Náboženství: od Ódina po luteránství

Vikingové si s sebou přivezli i své bohy – Ódina, Thóra, Freyu a další. Jejich příběhy známe díky starým ságám, které se na Islandu pečlivě zapisovaly a dochovaly se dodnes.

Kolem roku 1000 ale přišel zásadní zlom – Island oficiálně přijal křesťanství. Nešlo přitom o krvavou válku, jak by se dalo čekat. Podle kronik se o tom prostě rozhodlo na sněmu (Althing), a aby se předešlo rozkolu, lidé směli doma dál uctívat staré bohy, pokud to nebudou dělat veřejně. Praktické, že?

Dnes je většina Islanďanů luteránského vyznání, ale zajímavé je, že tu funguje i Ásatrúarfélagið – společenství, které oficiálně obnovuje původní severské náboženství. Takže když budete mít štěstí, můžete na Islandu zažít i svatbu nebo obřad podle vikingských tradic.

Kultura, která stojí na příbězích

Islanďané vždycky milovali příběhy. Už ve středověku psali ságy – dlouhé texty plné rodových dramat, hrdinských činů a cest do neznáma. Tyhle ságy jsou dnes považované za poklad evropské literatury.

Možná i proto, že život na ostrově byl dlouhé zimy dost osamělý, se rozvinula silná ústní tradice. Vyprávění, hudba, poezie – to všechno tvořilo pojivo mezi lidmi. A vydrželo to dodnes. Island má neuvěřitelný počet spisovatelů i hudebníků (Kaleo třebas..) na počet obyvatel. Když si uvědomíte, že tu žije jen něco přes 370 tisíc lidí, je to skoro zázrak.

Malá země, velký duch

Když to shrnu: bez Vikingů by nebyl Island, bez ovcí by nebyl život na Islandu možný a bez příběhů by Islanďané nebyli tím, čím jsou.

Ostrov na severu Atlantiku možná působí pustě, ale jeho kultura je bohatá, hluboce zakořeněná v historii a zároveň moderní. Ať už věříte v Thóra, Ježíše, nebo jen v sílu islandské přírody, jedno je jisté – tenhle kousek země má v sobě něco magického.

Článek vznikl na podnět jedné ze čtenářek tohoto skromného blogu (mega mě těší a překvapuje, že si to někdo opravdu přečte 😅). Jestli i toto „dílo“ čteš, tak víš, kdo jsi – díky za inspiraci v období bez inspirace. Pokud by mi chtěl někdo také podsunout nápad k tvorbě, nebraňte se tomu! A podsouvejte.

Bezpečnost na Islandu – země, kde i policie nosí úsměv místo zbraně

Island je jednou z nejbezpečnějších zemí na světě. Ne náhodou se rok co rok drží v čele žebříčků světového míru. Pro někoho, kdo přijede třeba z Česka, to může být až zvláštní pocit – necháváte auto odemčené, klíče v zapalování, kolo bez zámku opřené o plot. A ono to tam prostě ráno pořád je.

Ze zvyku jsme si s Michalem vzali na cyklo výlet okolo jezera zámek na kolo. Jen pro to, aby nám zabíral místo v tašce, protože jsme si zapomněli klíč. Kola jsme tedy jen opřeli o plot a hádejte co. Kola tam po návratu stále byla. Zázrak !

Island vs. Česko

Zatímco v ČR se občas setkáte s drobnou kriminalitou – kapsáři, rozbitá auta, krádež kola nebo peněženky, popřípadě krádež dotací EU politiky, tak na Islandu je tohle spíš rarita než pravidlo. Policie tu řeší hlavně opilé turisty, drobné nehody a občas zbloudilou ovečku na silnici. Vraždy? Statistiky ukazují jednotky případů ročně. V ČR se řeší stovky.

Má Island armádu?

Ne. Island je jednou z mála zemí na světě bez vlastní armády. Přesto není bezbranný – je součástí NATO a obranu mu zajišťují spojenecké země, zejména USA. V Keflavíku kdysi bývala velká americká základna, dnes už je menší, ale spolupráce běží dál. Když by bylo třeba, NATO by přiletělo na pomoc.

Fun fact: Před pár měsíci, zhruba v období našeho příjezdu tu hlídkovala Česká armáda.

Reykjavík, Akureyri a Mývatn

Reykjavík – hlavní město, kde žije přes 2/3 populace Islandu. Na místní poměry je tu nejvíc kriminality, ale pořád jde většinou o opilce, rvačky nebo výjimečně krádeže. Není to nic, co by se dalo srovnat s Prahou.

Akureyri – „hlavní město severu“, mnohem klidnější než Reykjavík. Turistů je tu méně, kriminalita skoro žádná. Místní vtipkují, že tady si i policie dá raději kafe, než aby řešila nějaký problém.

Mývatn – tady je bezpečnost úplně jiný level. Největší nebezpečí není člověk, ale příroda. Sopky, horké prameny, kluzké lávové pole, nebo ovce.

Představte si, procházíte se bezstarostně po turistické trase a najednou je před vámi celé stádo těchto čtvernožců. Koukáte na ně, ony koukají na vás. Šance, že vás zabije ovce jsou malé, ale nikdy nulové. Tak se je po neúspěšném stare downu, rozhodnete raději obloukem obejít.

Pokud se tu něco stane, bývá to spíš kvůli podcenění počasí nebo terénu než kvůli kriminalitě. Hezkým příkladem jsou čeští turisté v Tatrách. Podobnou analogii aplikují Islanďané na všechny turisty světa.

Shrnutí

Island je země, kde bezpečnost berete skoro jako samozřejmost. To, čeho se tu musíte bát, není kapsář v tramvaji, ale příroda, která je krásná, ale zároveň divoká a neodpouští chyby.