Už jsem psala o floře, ptácích, sopkách, ovcích i o okolí jezera Mývatn. Ale jednu podstatnou součást Islandu a jeho krajiny jsem zatím nezmínila. A to jsou – chvilka napětí – koně! Malí, huňatí, odolní, s věrným pohledem a povahou, která vás dojme víc než jakýkoliv vodopád.

První, co vás napadne, když je uvidíte, je: „To jsou poníci?“

Nejsou. A Islanďané vám to rádi vysvětlí, někdy i dost důrazně. Jsou to koně v pravém slova smyslu – jen nižšího vzrůstu. Geneticky čistá linie, která se od dob Vikingů (tedy víc než 1000 let) téměř nezměnila. Nikdy sem nebylo dovoleno dovážet jiné plemeno, a pokud islandský kůň jednou odjede ze země, už se nikdy nesmí vrátit.

Výsledkem je plemeno dokonale přizpůsobené drsnému klimatu a zdejším podmínkám. Zimní bouře, ostrý vítr, sníh i déšť? Není problém – jejich dvojitá srst je lepší než jakákoliv bunda z outdoor shopu.

A pak je tu ještě jedna specialita: tölt.

Pohyb, který islandští koně ovládají navíc, oproti klasickým chodům. Je to něco mezi rychlou chůzí a klusem, ale úplně hladké a pohodlné – říká se, že jezdec může při töltu klidně pít kávu, aniž by ji vylil. Když jsem to viděla poprvé, připadala jsem si, jako kdyby se kůň vznášel nad zemí.

Kromě töltu umí někteří i pátý chod – flying pace, tedy „letecký cval“. To už je zážitek spíš pro sportovce, protože to letí rychlostí až 50 km/h.

Na Islandu jsou koně doslova součástí života. Nejsou jen turistickou atrakcí – pořád se používají na práci, zejména při tradici shánění ovcí z hor (tzv. réttir). Na podzim je to velká událost – stovky jezdců vyrážejí do hor, aby přivedli stáda zpátky do údolí. A věřte mi, že když to vidíte na vlastní oči, máte pocit, že jste se ocitli v době Vikingů.

A povaha?

Řekla bych, že tihle koně mají v sobě kus islandské duše. Jsou klidní, přátelští, zvědaví – a přitom odvážní a vytrvalí. Někdy jsem si připadala, že mají víc zdravého rozumu než leckterý turista, který se rozhodne vylézt v bouři na sopku v teniskách.

Nejvíc mě ale baví, že jsou neuvěřitelně fotogeničtí. Když stojí v černé lávové krajině, s hřívou rozcuchanou větrem a pohledem upřeným na horizont, připomínají spíš bájné bytosti než obyčejná zvířata. Není divu, že se o nich říká, že jsou „koně s duší trolla a srdcem válečníka“.

Pokud někdy pojedete na Island, výlet na koni rozhodně doporučuju. Není to jen atrakce pro turisty, je to způsob, jak zažít krajinu úplně jinak. Vidět ji z koňského hřbetu, cítit jejich sílu a klid, zatímco pod kopyty duní lávová cesta – to je zážitek, který se vám vryje pod kůži

Polární záře, známá také jako aurora borealis, patří mezi nejkrásnější přírodní úkazy, které může člověk spatřit. Zelené, fialové a někdy i červené závoje světla tančící na noční obloze působí téměř nadpozemsky. Ale co vlastně polární záře je, kde se objevuje a proč je tak barevná ? Po jejím spatření mi všechny tyto otázky běželi hlavou a já se zde ráda podělím o odpovědi, i svůj první zážitek.

Co je polární záře?

Představte si, že naše Země má kolem sebe neviditelný ochranný štít – říká se mu magnetické pole. Tenhle štít chrání Zemi před částicemi, které k nám neustále posílá Slunce. Říká se tomu sluneční vítr (ale nečekejte žádný letní vánek – ale vichřici nabitých částic, co letí vesmírem stovkami kilometrů za sekundu).

Když je Slunce aktivní (například při erupcích), vyšle těch částic ještě víc. A právě když se tahle „kosmická sprška“ setká s magnetickým polem Země, začne se dít něco neuvěřitelného .Když se dostanou do kontaktu s atomy kyslíku a dusíku ve vyšších vrstvách atmosféry, dochází k jejich „rozsvícení“. Výsledek? Zářivé světelné pruhy, oblouky a vlny, které se hýbou po obloze jako závoj ve větru.

Proč je tak barevná ?

• Zelená (nejčastější): způsobuje kyslík ve výšce asi 100–150 km.
• Červená: kyslík ve výšce nad 200 km (proto ji tolik často nevidíme, protože je slabší).
• Fialová / modrá: způsobuje dusík – hlavně v nižších výškách.
• Růžová: směs kyslíku a dusíku (tak trochu „koktejl“ barev).

Každá barva je tedy vlastně jiný plyn, který se rozhodl udělat světelnou show. Jejich částice se pohybují podél magnetických siločar, které nejsou rovné, ale zakřivené. Proto světla na obloze vypadají, jako by se vlnila, tekla nebo tančila.

Kde se vyskytuje?

Tento úkaz je nejčastější v polárních oblastech, kde magnetické pole Země přitahuje částice slunečního větru. Na severní polokouli se jí říká aurora borealis, na jižní pak aurora australis. Nejlepší šance ji spatřit je v zeměpisných šířkách kolem 65–70°, což zahrnuje Skandinávii, Island, severní Kanadu nebo Aljašku.

První polární záře

Celý týden byl jako malovaný – na nebi ani mráček, na Island až nezvykle teplo, a podle kalendáře jsme už mohli doufat v naši první polární záři. Byli jsme napjatí jako malé děti, které vyhlížejí Ježíška. Do poslední chvíle jsme bojovali s únavou, snažili se držet oči otevřené a upírali pohled k nebi. První dva dny jsme ale nic nespatřili.

Kamarád si z nás mezi tím vystřelil– v noci nám totiž poslal fotku (polární záře) staženou z Googlu, kterou vydával za vlastní úlovek. Kolegové, kteří měli tu snahu vydržet vzhůru déle než já, moc nadšení nebyli. Já to nezvládla nikdy déle než do půlnoci, jinak bych jejich rozhořčení, sdílela s nimi. S pocitem, že přes zimu těch září uvidím víc než dost, jsem vždy nakonec usnula.

Třetí den toho pohádkového týdne jsem měla odpolední službu na recepci. Den končil dalším nádherným západem slunce a já, spíš ze srandy, napsala do naší staffhousové skupiny: „Jestli někdo bude číhat na auroru a ona se opravdu objeví, vzbuďte mě.“ Po směně jsem se v klidu umyla a šla spát, jako všechny předchozí dny.

O hodinu později mě probudilo bouchání na okno. V první chvíli jsem, ještě v polospánku, vůbec netušila, kdo jsem, kde jsem, a jestli náhodou nekončí svět. Když jsem se konečně zorientovala, hlas mé spolubydlící mi vysvětlil důvod toho šokujícího buzení: „Aurorka je na nebi, vstávej!“

Snažila jsem se probrat i Míšu a sdělit mu důvod, proč ho bouchání na okno ruší ve spánku. Ale kdo ho zná, ví, že jeho spánek je posvátný – s odfrknutím se otočil na druhý bok a spal dál. I mně se pomalu vracela únava a přemýšlela jsem, jestli to neudělám stejně. Ale něco mi nedalo. Vypotácela jsem se z postele, bez ponožek, bundy nebo mikiny, jen v pyžamu a vyšla ven do devíti stupňů Celsia.

Zvedla jsem hlavu – a okamžitě mi spadla brada. Bylo to nádherné. Nejprve se na obloze objevil jemný zelený pruh, ale to byl jen začátek. Aurorka se brzy roztančila do růžové, modré a neonově zelené. Vlnila se přes celé nebe a já díky té kráse úplně zapomněla, že mi je vlastně docela zima.

Celý tenhle spektákl trval asi dvacet minut a vím jistě, že na něj nikdy nezapomenu. Příroda umí být opravdu mocná čarodějka. A spolu se zdejšími západy slunce patří polární záře k nejkouzelnějším věcem, které nám Island zatím připravil.

Možná se divíte, proč se z místa, kam jsem si původně ukládala své zážitky z výletů, stal i takový malý informační kanál o islandské přírodě, geografii, houbách a teď už i legendách. Pravda je jednoduchá – stejně jako tu objevuji nová místa, nacházím zde i nové příběhy a zajímavosti, které stojí za sdílení.

Když se procházíte po Islandu, někdy stačí pár minut samoty v přírodě, a máte pocit, že nejste až tak úplně sami, jak jste si mysleli. To je prostě Island – země, která žije legendami. Ty jsou zde zakořeněné tak hluboko, že se tu nikdo nediví, když vesnice posune výstavbu silnice, aby nenarušila elfí obydlí.

Mají opravdu zajímavé postavy svých příběhů. Já ke každé z nich přidám krátký popis a legendu, která se k nim váže(Pouze k těm nejčastěji se vyskytujícím). A schválně mi pak povězte, jestli v nich vidíte postavy ze světa Hobita nebo Pána prstenů stejně jako já, nebo už jen blouzním z toho, jak často jsem se dívala na filmy či poslouchala podcasty o tomto smyšleném světě.

Trolové

Podle pověstí, jsou obrovští, nevzhlední a rozhodně ne ranní typy. Slunce je pro ně smrtelně nebezpečné –po jeho spatření, okamžitě zkamení. Proto není divu, že islandská krajina je plná podivných kamenných útvarů. Místní vám klidně řeknou: „Jo, tohle byla trollí rodina, co nestihla úsvit.“ Někdy mají trolové reputaci nebezpečných tvorů, jindy jsou spíš komicky nemotorní – záleží na příběhu i náladě vypravěče.

V tomto příběhu, rozhodně nebyli pozitivními postavami…

Legenda z Reynisfjary:

Říká se, že kdysi dávno tři trolové spatřili velkou loď plující kolem jižního pobřeží. Když se loď přiblížila k souši, zkusili se zeptat kapitána, jestli by je převezl na blízký ostrov.

Ten však prozíravě odmítl, jelikož věděl ,že se ho snaží obelstít. Kapitánovo odmítnutí však stvoření popudilo a rozhodli se mu pomstít tím, že obrovskou loď přitáhnou na břeh a tam se jí zmocní.

Celou noc se s ní prali, lana napínali přes čedičové útesy a mořská voda jim šlehala do tváří. Jenže práce jim šla pomalu a ani si nevšimli, že obzor začíná blednout.

První paprsky slunce se dotkly jejich kůže – a v tu ránu ztuhli, stále s rukama napřaženýma k lodi, která tam již dávno není. Dodnes stojí jako kamenné sloupy u pláže Reynisfjara, věčně obrácení k moři.

Jólakötturinn – kočka, kterou byste nechtěli hladit

Zapomeňte na roztomilé vánoční kočičky z pohlednic. Islandská vánoční kočka Jólakötturinn je monstrum velikosti menšího autobusu, které má jednoduché pravidlo: pokud o Vánocích nenosíte nové oblečení, stanete se její svačinou.

Jólakötturinn je často vykreslován jako mazlíček obávané obryně Grýly a jejích dětí, Yule Lads. Tito živelní trollové byli původně děsiví, ale postupně se jejich legendy změnily v lehkou, i když lehce strašidelnou vánoční tradici s dárky. 

Tahle tradice měla kdysi praktický význam – motivovala lidi, aby si na zimu vyrobili nebo pořídili nové teplé oblečení.

Mladý chlapec z Reykjahlíðu:

Podle příběhu se rozhodl, že se nebojí nějaké smyšlené kočky. Vyrazil ven bez nového svetru, aby „dokázal, že kočka neexistuje“. Jen babička u které se před výpravou zastavil na posilnění mu bez jeho vědomí, vyměnila jeho starou čepici za novou. Po rozloučení se vydal na cestu do pustiny za vesnicí.

Ráno jelikož se celou noc nevrátil se ho jeho přátelé vydali hledat. Jeho kamarádi ho prý našli až k poledni, celého promrzlého na okraji lávového pole. Tvrdil, že slyšel kroky v hlubokém sněhu a viděl žluté oči ve tmě, které se do něj zabodávali jako šípy, ale kočka ho nechala jít…. Proč ? Protože měl od babičky aspoň novou pletenou čepici.

Horské přízraky a duchové

Islandská příroda má svou světlou, ale i svou temnou stránku. Horské přízraky (fjalladrottningar a další strašidla) jsou duchové spjatí s divokou krajinou. Podle legend chrání hory a útesy, a pokud jim překážíte, mohou vám cestu pěkně znepříjemnit. Ve starých příbězích se často objevují v noci, v mlze nebo během bouře.

Fjallkona

Před dávnými časy žila mladá žena jménem Sigríður, která milovala hory víc než cokoliv jiného. Byla dcerou pastýře, ale místo abychom ji viděli na polích, často se toulala po skalách, poslouchala vítr a zpěv ptáků. Jednoho dne se vydala do nejvyššího pohoří na Islandu, kde ji překvapila prudká bouře. Sigríður se ztratila v mlze a sněhu.

Jak říkají pověsti, místo aby zemřela, byla horami přijata jako jejich ochránkyně. Stala se neviditelnou a schopnou přeměnit se v mlžný oblak nebo ledový vítr. Noc co noc se ukazuje jako záhadná bílá silueta na hřebenech hor, kde chrání krajinu před těmi, kdo ji chtějí zničit nebo využít k sobectví.

Když na Islandu udeří silná bouře, lidé říkají, že Fjallkona kráčí po horách a varuje je před nebezpečím. Někdy pomůže zbloudilým cestovatelům najít cestu, jindy zase rozežene ty, kdo chtějí horám ublížit.

A proto, když jste na Islandu a uvidíte v mlze nebo sněhu tajemnou postavu s vlajícími bílými šaty, vězte, že jste potkali Fjallkonu — duši hor, která je pro Island symbolem síly, tajemství a ochrany.

Elfové – skrytí obyvatelé (Huldufólk)

Elfové, nebo spíš „skrytý lid“ (Huldufólk), jsou na Islandu bráni dost vážně. Nejsou to žádní malí skřítci z pohádek, ale bytosti podobné lidem, jen krásnější, tajemnější a… neviditelné, pokud si to nepřejí jinak. Mnoho Islanďanů věří, že žijí v kamenech, kopcích nebo jeskyních, a že jim je lepší se neplést do cesty. Při stavbě silnic se někdy opravdu obchází určitá místa, „aby se nerušila elfí společenství“.

Stavba silnice

V 70. letech na jihu Islandu plánovali postavit novou silnici, která měla zkrátit cestu mezi dvěma vesnicemi. Většina trasy vedla přes krásnou, ale členitou krajinu s velkým množstvím kamenů a skal. Během příprav a průzkumů si místní obyvatelé začali stěžovat, že právě na jednom místě – na zvláštním kameni uprostřed plánované trasy – žijí huldufólk. Podle nich ten kámen byl jejich „domovem“ a pokud by ho zničili, přineslo by to smůlu celé komunitě.

Stavební firma, která práci měla na starosti, byla zpočátku skeptická a považovala to za folklór. Ale pak si pracovníci začali stěžovat, že slyšeli hlasy, viděli podivná světýlka a dokonce se u místa začaly dít zvláštní věci – například stroje přestávaly fungovat, lidé se cítili nemocní – nakonec projektanti trasu silnice upravili. Přeložili ji o několik desítek metrů stranou, aby se kamene a jeho okolí nedotkli.

Po změně trasy, všechny podivné problémy najednou přestaly a práce pokračovala bez potíží. Místní říkají „úcta k huldufólk zachránila cestu i lidi“.

A dodnes tam stojí ten kámen, obklopený malou lavičkou a značkou, kde je napsáno, že je to „domov skrytých lidí“.

Náboženství – od Ásatrú k moderním časům

Historicky byl Island domovem starého severského náboženství Ásatrú – kultu bohů jako Ódin, Thor nebo Freyja. (Michal jakožto příznivec GoW a Vikingů tu má pré). S příchodem křesťanství v roce 1000 n. l. se sice oficiálně přešlo na novou víru, ale staré legendy nikdy úplně nezmizely. Dnes má Ásatrú dokonce oficiální církevní status a počet jejích příznivců pomalu roste. Lidé ji vnímají nejen jako návrat k tradicím, ale i jako propojení s přírodou a cykly života.

Islandská mytologie je vlastně taková směs varování, poetických popisů přírody a příběhů, které vás donutí se ohlédnout přes rameno, když jdete sami pustinou. Ať už věříte na trolly, elfy nebo přízraky, jedna věc je jistá – na tomhle ostrově si magie a vyšší síly vždycky najdou cestu k lidem.