Polární záře, známá také jako aurora borealis, patří mezi nejkrásnější přírodní úkazy, které může člověk spatřit. Zelené, fialové a někdy i červené závoje světla tančící na noční obloze působí téměř nadpozemsky. Ale co vlastně polární záře je, kde se objevuje a proč je tak barevná ? Po jejím spatření mi všechny tyto otázky běželi hlavou a já se zde ráda podělím o odpovědi, i svůj první zážitek.

---

Co je polární záře?

Představte si, že naše Země má kolem sebe neviditelný ochranný štít – říká se mu magnetické pole. Tenhle štít chrání Zemi před částicemi, které k nám neustále posílá Slunce. Říká se tomu sluneční vítr (ale nečekejte žádný letní vánek – ale vichřici nabitých částic, co letí vesmírem stovkami kilometrů za sekundu).

Když je Slunce aktivní (například při erupcích), vyšle těch částic ještě víc. A právě když se tahle „kosmická sprška“ setká s magnetickým polem Země, začne se dít něco neuvěřitelného .Když se dostanou do kontaktu s atomy kyslíku a dusíku ve vyšších vrstvách atmosféry, dochází k jejich „rozsvícení“. Výsledek? Zářivé světelné pruhy, oblouky a vlny, které se hýbou po obloze jako závoj ve větru.

Proč je tak barevná ?

• Zelená (nejčastější): způsobuje kyslík ve výšce asi 100–150 km.
• Červená: kyslík ve výšce nad 200 km (proto ji tolik často nevidíme, protože je slabší).
• Fialová / modrá: způsobuje dusík – hlavně v nižších výškách.
• Růžová: směs kyslíku a dusíku (tak trochu „koktejl“ barev).

Každá barva je tedy vlastně jiný plyn, který se rozhodl udělat světelnou show. Jejich částice se pohybují podél magnetických siločar, které nejsou rovné, ale zakřivené. Proto světla na obloze vypadají, jako by se vlnila, tekla nebo tančila.

---

Kde se vyskytuje?

Tento úkaz je nejčastější v polárních oblastech, kde magnetické pole Země přitahuje částice slunečního větru. Na severní polokouli se jí říká aurora borealis, na jižní pak aurora australis. Nejlepší šance ji spatřit je v zeměpisných šířkách kolem 65–70°, což zahrnuje Skandinávii, Island, severní Kanadu nebo Aljašku.

---

První polární záře

Celý týden byl jako malovaný – na nebi ani mráček, na Island až nezvykle teplo, a podle kalendáře jsme už mohli doufat v naši první polární záři. Byli jsme napjatí jako malé děti, které vyhlížejí Ježíška. Do poslední chvíle jsme bojovali s únavou, snažili se držet oči otevřené a upírali pohled k nebi. První dva dny jsme ale nic nespatřili.

Kamarád si z nás mezi tím vystřelil– v noci nám totiž poslal fotku (polární záře) staženou z Googlu, kterou vydával za vlastní úlovek. Kolegové, kteří měli tu snahu vydržet vzhůru déle než já, moc nadšení nebyli. Já to nezvládla nikdy déle než do půlnoci, jinak bych jejich rozhořčení, sdílela s nimi. S pocitem, že přes zimu těch září uvidím víc než dost, jsem vždy nakonec usnula.

Třetí den toho pohádkového týdne jsem měla odpolední službu na recepci. Den končil dalším nádherným západem slunce a já, spíš ze srandy, napsala do naší staffhousové skupiny: „Jestli někdo bude číhat na auroru a ona se opravdu objeví, vzbuďte mě.“ Po směně jsem se v klidu umyla a šla spát, jako všechny předchozí dny.

O hodinu později mě probudilo bouchání na okno. V první chvíli jsem, ještě v polospánku, vůbec netušila, kdo jsem, kde jsem, a jestli náhodou nekončí svět. Když jsem se konečně zorientovala, hlas mé spolubydlící mi vysvětlil důvod toho šokujícího buzení: „Aurorka je na nebi, vstávej!“

Snažila jsem se probrat i Míšu a sdělit mu důvod, proč ho bouchání na okno ruší ve spánku. Ale kdo ho zná, ví, že jeho spánek je posvátný – s odfrknutím se otočil na druhý bok a spal dál. I mně se pomalu vracela únava a přemýšlela jsem, jestli to neudělám stejně. Ale něco mi nedalo. Vypotácela jsem se z postele, bez ponožek, bundy nebo mikiny, jen v pyžamu a vyšla ven do devíti stupňů Celsia.

Zvedla jsem hlavu – a okamžitě mi spadla brada. Bylo to nádherné. Nejprve se na obloze objevil jemný zelený pruh, ale to byl jen začátek. Aurorka se brzy roztančila do růžové, modré a neonově zelené. Vlnila se přes celé nebe a já díky té kráse úplně zapomněla, že mi je vlastně docela zima.

Celý tenhle spektákl trval asi dvacet minut a vím jistě, že na něj nikdy nezapomenu. Příroda umí být opravdu mocná čarodějka. A spolu se zdejšími západy slunce patří polární záře k nejkouzelnějším věcem, které nám Island zatím připravil.