Autor: Nicole Ridvalová

  • Secret Cave, kocovina a trochu adrenalinu navrch

    Secret Cave, kocovina a trochu adrenalinu navrch

    Na náš první výlet jsme nebyli absolutně připravení. Poznamenaní večírkem předchozí noci jsme si řekli, že bychom mohli prozkoumat okolí – jenže jsme moc netušili, kam vyrazit, tak, aby to nebylo moc náročné.

    Než jsme se ale vůbec rozhoupali, byly dvě odpoledne. Všichni ostatní byli v práci a my zůstali na baráku s našimi polskými soudružkami, které měly ten den také volno. Dali jsme se s nimi do řeči a jejich plán nás naprosto nadchl. Místo, kam měly namířeno, se totiž jmenovalo Secret Cave. No řekněte – kdo by odolal výletu do tajné jeskyně?

    Řekly nám, že se nachází jen kousek za známou Grjótagjá (čti „Křjoutakja“), což je lávová jeskyně plná geotermální vody, ve které se bohužel koupat nedá. Po erupcích sopky Krafla v 80. letech totiž teplota vody vyskočila nad 50 °C, takže byste se spíš uvařili jako brambora, než si příjemně zaplavali. Tohle místo jsme stejně zvažovali jako cíl výletu, takže když se k tomu přidala možnost prozkoumat i jeskyni, kde se koupat , nebylo co řešit. Zabalili jsme plavky, svačinu, vodu – a hurá na cestu!

    Výlet začal celkem nevinně. Procházeli jsme listnatým lesíkem u jezera, pak jsme přešli do tundry a nakonec se ocitli v krajině, která vypadala jako měsíční povrch – černý písek, bizarní lávové útvary, osamělé balvany, výhled na obří sopečný kráter… Byl to jiný svět. Pustý, ale nádherný.

    A právě tam, uprostřed (pro nás) nejexotičtější části výletu, nás dohnala kocovina. Do té doby jsme byli jen trochu zpomalení, ale teď, přišla ta pravá únava, malátnost a bolest hlavy. Jenže otočit se bylo pozdě – hnala nás představa horké termální vody zdarma.

    Když jsme dorazili k jeskyni, kde Jon Snow porušil přísahu Noční hlídky a stal se mužem s velkým M, uvítal nás autobus plný turistů. Takže místo tajemna spíš davovka. Upřímně? Místo je víc přitažené za vlasy, než ve skutečnosti je. Ale i tak, jsme si odškrtli jeden z islandských highlightů.

    Po krátké zastávce jsme pokračovali dál – a cesta začala být čím dál náročnější. Spustil se déšť, foukal vítr, terén přes lávové pole byl rozbitý, klikatý a plný prasklin hlubokých až 10 metrů. A s kocovinou? Doslova výživný zážitek.

    Po asi 15 minutách jsme dorazili k cíli. Stáli jsme nad propastí hlubokou 8–10 metrů, dolů vedla kluzká stěna s jedním starým lanem, které vypadalo asi tak spolehlivě, jako naše stabilita po včerejší noci. Kdo mě zná, ví, že s výškami nejsem kamarád. Když už je překonávám, tak jedině s jištěním – a tady nebylo nic. Jen bahno, kluzké kameny a chuť se vykoupat.

    Přesto jsem si řekla, že to zkusím. Poprosila jsem Evel, jestli mě trochu navede, a po jednom nepovedeném pokusu, jsem se dostala na kámen pod úvodním srázem. Pak přišel na řadu Míša. Jeho obuv – testovaná na Madeiře – sice udržela nohu v suchu, ale on sám po každém kopci jezdil jako po tobogánu. A ani tady tomu nebylo jinak. Terén byl kluzký a nebezpečný. Po rychlém zhodnocení situace jsme se rozhodli, že koupání ten den oželíme.

    Zklamaní, unavení a lehce zahanbení, že jsme se nedostali dolů, jsme se rozloučili s polskými průvodkyněmi a vyrazili hledat nejbližší cestu zpět.

    A teď otázka za milion: jak se dostat domů?

    Byli jsme totálně vyřízení a promoklý, představa dlouhé chůze byla asi tak lákavá, jako opakovaná konzumace včerejšího piva.

    Volat někomu nepřipadalo v úvahu – všichni byli v práci. Tak jsme to zkusili stopem. Bylo nám řečeno, že máme tak 20% šanci, že to vyjde. A ono to vyšlo – hned napoprvé.

    Zastavili nám dva muži – jeden z Dánska, druhý ze Švédska, kteří zrovna připravovali ultramaraton v okolí. Vzali nás až do kempu, cestou jsme si hezky popovídali a po příchodu jsme zalezli rovnou do postele.

    Zbytek dne už se nic moc nedělo. Jen jsme zpracovávali zážitky posledních dní a psychicky se připravovali na náš první pracovní den.

  • Přivítání, socializování, sdílené bydlení a nečekaná akce

    Přivítání, socializování, sdílené bydlení a nečekaná akce

    Události po příjezdu se semlely tak rychle, že mám pocit, jako by se některé ani nestaly. Možná za to může i ta kapka alkoholu, co jsme ten den zkonzumovali. Ale jen možná…

    Do kempu jsme dorazili kolem druhé odpoledne. Měli jsme se sejít s manažerkou, ta ale zrovna lítala z jedné strany areálu na druhou, takže jsme místo toho pozdravili první kolegy: Slovenku, Poláka a Polku. Když to takhle sepíšu, zní to zvláštně. Ale, chci abyste pochopili, proč se tu moc necítím jako v zahraničí.

    Fun fact: Největší národnostní menšinou na Islandu jsou Poláci. Podle údajů z roku 2024 tvoří zhruba 8–9 % populace, což z nich dělá nejen největší menšinu, ale i nejpočetnější skupinu přistěhovalců.

    V průběhu sezóny tu bývá velké množství našich krajanů. A jelikož jsme přijeli v jejím vrcholu. Je češtinu slyšet za každým rohem.

    Po krátkém seznamovacím pokecu jsme se vydali k našemu novému ubytování. Z dálky působilo dost levně a trochu zanedbaně. Uvnitř, to bylo o něco lepší – na počet lidí, co tu žijí. Překvapivě čisté a slušně udržované.

    Bohužel, nebyla to ta slíbená půlka baráku, o které se spekulovalo před příjezdem. Jelikož Michal pracuje jako handy man, vyšší mocnost rozhodla, že jeden handy man musí být přímo v areálu a druhý u guesthousu (asi o kilometr dál).

    Po zkušenostech z kolejí a sdílených bytů, jsem zvyklá na ledacos – a tohle bydlení rozhodně není nejhorší. Bydlí nás tu jedenáct. Což zní trochu děsivě, ale každý má svůj vlastní pokoj s postelí, skříní a komodou. K dispozici máme dvě koupelny, tři záchody, obývák, tři ledničky a pár úložných prostorů.

    To je mimochodem jedna z věcí, kterou bych vytkla – těch ledniček, by to chtělo aspoň o jednu víc. A hlavně víc místa na potraviny. Momentálně máme většinu věcí, co nemusí být v lednici, pod postelí. Naše mikro-skříňka prostě nestačí.

    Během vybalování jsme se postupně seznámili se zbytkem osazenstva domu. Všechno mladí lidé, přibližně v našem věku. Půlka Čechů, půlka Slováků a dvě Polky. Jednu z nich jsem potkala hned při příchodu na záchod, když zrovna vytírala podlahu. Taková typická hello momentka.

    Tenhle článek píšu retrospektivně, a musím říct, že zatím mi všichni připadají stejně v pohodě jako na začátku. Když se chceš socializovat, máš s kým. A když chceš mít klid, můžeš se zavřít do pokoje, nebo jít na procházku. Což jsme ten den po tolika nových tvářích a informacích také udělali – chvíli jsme se zavřeli a dobili baterky. Večer nás čekala ještě další dávka socializace.

    Ten samý večer se totiž konala rozlučková party chlapíka, kterého Michal nahrazoval. A byla to pořádná jízda. Sešla se celá česko-slovensko-polská komunita (mínus pár lidí, co muselo pracovat) a dokonce i pár místních. Naivně jsme si mysleli, že dorazí tak 5–10 lidí. Nakonec nás bylo třicet, možná i víc. Třicet Slovanů v městečku o 200 obyvatelích? No… to už je znát.

    Ještě před odchodem , jsme navštívili paní manažerku. Bylo nám řečeno, že další den budeme mít ještě odpočinkový a do práce se půjde až den následující. Vyřídili jsme pár formalit, dali pokec a vyrazili za zábavou.

    Vyšlo to parádně. Pro utužení vztahů a navázání nových kontaktů je takováto akce nejlepší start. Den volna po akci, také potěšil. Poznali jsme lidi z místního obchodu – od nich si teď můžeme půjčovat auto (což je tady opravdu esenciální věc), sem tam nám něco dají zdarma a v několika podnicích máme slevy. No nestěžujeme si.

    A co vám budu povídat – party skončila až ve tři ráno. Slunce po celou dobu nezapadlo, takže jsme úplně ztratili pojem o čase. Ale po důkladné degustaci islandského piva a koupání v domácím hot tubu jsme poznali, že si tělo žádá postel.

    Další den nás totiž čekal výlet – na který jsme, jak se ukázalo, nebyli tak úplně připraveni, jak jsme si předchozí večer mysleli…

    Žádné obrázky k tomuto příspěvku nepřidávám, protože nejsou použitelné, omluvuji se.

  • První den: Déšť, polévka a kulturní šok

    První den: Déšť, polévka a kulturní šok

    Přílet do země ohně a ledu

    Přílet byl velmi sychravý. Přivítalo nás počasí s teplotou kolem 12 stupňů a výrazným deštěm. Oproti Čechám to byl pokles teploty asi o 20 stupňů.

    Hned po příletu jsme dali vědět rodince, že jsme v pořádku dorazili, a vydali jsme se směrem k vyzvednutí kufrů a následnému hledání odvozu do hlavního města. Překvapila nás možnost odvozu až k hotelu, kterou jsme samozřejmě hned využili. Jak to celé funguje, nám velmi „přívětivě“ vysvětlila paní na pokladně. Asi jsme nebyli první co se jí ptali ten den.

    Systém je následující: po zakoupení lístku (cca 900 Kč na osobu) nás autobus odveze z letiště až na autobusové nádraží v Reykjavíku, vzdálené zhruba hodinu jízdy. Tam přestoupíme na autobus „naší barvy“. My konkrétně měli růžový lístek, takže jsme hledali růžový autobus s nápisem pink.

    Byli jsme dost nejistí, ale řidič si nás naštěstí sám vyzvedl – a protože jsme byli jediní pasažéři, vyjížděli jsme už za pět minut. Náš hotel byl jen asi 5 minut jízdy, ale i tak byla tahle možnost převozu příjemná. Tahat 20kg kufr po tak dlouhém cestování se mi vážně nechtělo.

    Hostel působil už na první pohled útulně, překvapivě moderně a čistě. U nás si člověk pod pojmem hostel často představí vybydlené místo plné rozevlátých cizinců. Tady to bylo klidné, s muzikou od Korn v pozadí (jsem si vědoma paradoxu, ale hrála velmi potichu) a plné stejně unavených lidí, jako jsme byli my.

    Pán na recepci nám řekl číslo pokoje, vysvětlil, kde ho najít a jak to na hostelu funguje. Pak už jsme se konečně mohli vydat směrem k odhození věcí, dlouho očekávané horké sprše a horizontální poloze těla –neboli lehu na posteli a spánku.

    To bychom to ale nebyli my, abychom po 40 minutách polospánku nedostali hlad… a chuť něco objevit v tomhle pro nás novém místě.


    Polévka v chlebu a první šok z cen

    Hnáni hladem jsme se vydali ven s jasnou vizí – dát si polévku v chlebu. Po cestě jsme minuli nejvyšší budovu Islandu, což je kostel dosahující výšky 74,5 metru. Pokračovali jsme přes barevné baráčky a duhovou ulici až k cíli.

    Restaurace nás překvapila svým mini rozměrem, ale taky rychlostí obsluhy. A cenou. Jedna porce (nutno říct, že opravdu pořádná) a jedno velké pivo nás na hlavu vyšlo na 700 Kč. No… opravdu jsme pocítili, že jsme v jiné zemi.

    Po doslova vdechnutí jídla nám ještě zbyla energie na krátkou procházku k moři. Cestou Míša objevil obchod s tabákem, kde mu z trezoru (!) vytáhli tabák. Do dýmky, takže na balení cigaret se moc využít nedal. Krátce po vytaženi z trezoru se bohužel přesunul do koše.

    U moře jsme chvíli postáli, kochali se… a taky klepali kosu. Když už bylo toho klepání moc, rozhodli jsme se vrátit do tepla našeho pokoje. A pak už to šlo rychle – sprcha, deka, postel a spáneček.

  • Z mikroletiště až ke Godafossu: první den na severu severu

    Z mikroletiště až ke Godafossu: první den na severu severu

    Po krásném osmihodinovém spánku a vstávání ve 4 ráno jsme si sbalili svých pět švestek a po svých vyrazili směrem k letišti. Cesta trvala asi 30 minut, ale mým rukám (a hlavně zápěstím) to přišlo jako věčnost – přece jen 20kilový kufr není žádná sranda.

    Při příchodu na letiště nás překvapila jeho velikost. Představte si menší pobočku Alberta – a to je všechno, přátelé. Mikroletišťátko, které otevíralo až hodinu před prvním odletem.

    Jelikož jsme byli důkladně vycvičení našimi rodiči, dorazili jsme s dvouhodinovým předstihem. Ještě že bylo docela hezky a my byli rozehřátí z našeho ranního „30minutového tréninku s kufrem“.

    Po otevření letiště jsme si v kiosku dopřáli překvapivě dobrou kávu s čerstvě rozpečeným croissantem a banánem. Celkově nás to vyšlo zase poměrně draho – ale po vstávání ve 4 ráno jsem prostě potřebovala svůj kofein.

    Odbavení šlo rychle. Do 40 minut jsme byli připraveni nastoupit do vrtulového letadla – a právě to se pro Míšu stalo největším zážitkem z celého cestování. Na palubě nás přivítaly zatím nejlépe upravené letušky z celé naší cesty. A to šlo přitom jen o cca 30minutový vnitrostátní let! Připadala jsem si skoro jako v první třídě. Ostatní aerolinky by se od Icelandair vážně mohly něco přiučit.

    Michal byl po celou dobu v kontaktu se svým budoucím kolegou, který zajišťoval náš odvoz z letiště. Po přistání na nás už čekal – kolega Staník. Vysmátý, zarostlý chlapík, ze kterého na první pohled vyzařovalo: „Opraví cokoliv, co se rozbije.“ Pokud chcete přesnější představu, pusťte si písničku od Mutanti hledají východisko – jmenuje se Pan Klimeš. Sedí dokonale.

    Konečně jsem měla možnost poznat osobně toho slavného Staníka, díky kterému jsme se sem vlastně dostali. Po pár formalitách a úvodním small talku nám stručně vysvětlil, co nás ten den čeká, a vyrazili jsme směrem k našim budoucím šéfům, kteří nás chtěli poznat osobně.

    Na první pohled jejich dům nepůsobil nijak honosně, ale bylo jasné, že peníze jim nechybí. Po podání ruky nám nabídli kávu a zhruba hodinku jsme si povídali. Výslech – tedy pardon, pohovor – proběhl, myslím, úspěšně. Podařilo se nám zanechat asi dobrý dojem.

    Pak jsme pokračovali v zařizování – první zastávka: nákup všech možných handyman věcí. Druhá zastávka: běžné „day-to-day“ člověčí záležitosti, jako je jídlo. Pro Čechy doporučuji obchod Bonus – ceny jsou tu ještě jakžtakž přijatelné.

    A nakonec jsme vyrazili na cestu k našemu novému domovu na následující dva roky.

    Cesta byla nádherná. Udělali jsme zastávku u vodopádu Goðafoss, který nás naprosto uchvátil. Opravdu jiná krajina než doma – žádné stromy, kam jen oko dohlédne. Jen tundra, láva taková měsíční krajina.

    Okolí jezera Mývatn (což v překladu znamená „jezero much“) je kopcovitější a působí různoroději. A právě tady – v jeho blízkosti – se nachází náš kemp, ve kterém budeme po nějakou dobu existovat.

  • Cestujeme na Island

    Cestujeme na Island

    Konečně jsme se odhodlali vyrazit na cestu. Trvala zhruba dva dny – a ano, byla vskutku výživná.

    Začalo to výjezdem z Humpolce ve 20:30,teda-počkat …Začalo to mnohem dříve, abych byla přesná. Ale to bych vám popisovala jiný příběh.

    Přípravy začali asi 14 dní před odletem. Jelikož jsem do poslední chvíle nevěděla, zda se pro mne najde místo – hehe. Shánění letenek a autobusových lístků nebylo díky pozdnímu termínu Koupě vůbec jednoduché. Po dlouhém zvažování jsme se rozhodli , pro let z Vídně s přestupem v Dublinu do Reykjavíku ve kterém jsme strávily noc a 26.06.2025, jsme letecky vyráželi do Akureyri, z kama jsme jeli autem do Reykjahlídu. Alespoň vidíte, že nepřeháním.

    Nyní se přesuneme na brněnské autobusové nádraží před hotel Grand – tedy do samotného středu vesmíru pro všech možných existencí. Dalo by se říct, že jde o moravský ekvivalent pražského Sherwoodu.

    Z autobusu jsme vystoupili a následující tři hodiny, které nás dělily od odjezdu přímého spoje na vídeňské letiště, jsme strávili v nonstop KFC. Vzduch byl jako v sauně obohacené o vůni spáleného oleje, ale dali jsme si symbolické rozloučení s fast foodem na dobu neurčitou. Čas jsme si krátili hraním piškvorek, slovní šibenice a pozorováním lidí, než nastal čas přesunout se k nástupišti.

    Unaveni křikem opilců i celodenním balením jsme po nástupu do autobusu okamžitě usnuli a probudili se až ve Vídni na letišti.

    Vídeňské letiště pro nás oba bylo novinkou – s moderními vychytávkami, na které jsme z pražského letiště nebyli zvyklí. Odbavení kufrů se ukázalo jako tvrdý oříšek, ale s pomocí rozhořčených komentářů našich krajanů jsme ho nakonec rozlouskli. Pak už nám zbývalo jen doufat, že nepřekročíme váhový limit kufrů. S člověkem se možná domluvíte, ale se samoobslužnou odbavovací mašinou nevyjednáte nic. Naštěstí jsme měli každý půl kila rezervu – mohli jsme tedy s klidem pokračovat dál do další fronty.

    Po kontrole příručních zavazadel jsme se na dvě hodiny usadili, dali si kafe a croissant a na chvíli si oddechli. Ale jako mámě kevina z filmu „Sám doma“ nám na mysl vyvstali pochybnosti. V našem případě naštěstí jen ohledně našeho nastávajícího přestupu.Který nás čekal v Dublinu.

    Kufry jsme měli odbavené, ale problém byl v tom, že jsme přestupovali na let jiné společnosti než Ryanair. A tak vyvstala otázka: přebere si kufry nový dopravce automaticky, nebo je budeme muset vyzvednout, znovu odbavit a projít celým letištěm? Tipnete si správně – samozřejmě že možnost číslo dvě.

    Po příletu do Dublinu následovalo zběsilé pobíhání napříč letištěm. Zaměstnankyně u přepážky na odbavení nás popoháněla povzbudivými slovy, že to pravděpodobně nestihneme.

    Jako naschvál před námi davy lidí které se nikam nehýbaly, rentgen nás vrátil hned třikrát, vybídli nás ať si zujeme boty, které se nám nedařilo obout zpět, chaoticky jsme házeli vyndané věci zpátky do batohu a pak už jen slalomový sprint přes celé letiště. S tepovkou kolem dvoustovky. Vše abychom doběhli k bráně… která ještě nebyla ani otevřená.

    A tehdy přišlo vrcholné zadostiučinění – paní, která nás dřív pobízela, že nestíháme, nám zatleskala, že jsme dorazili v rekordním čase. Byla to ta samá žena , co nám odbavovala kufry. A tak jsme si konečně mohli sednout, zhluboka vydechnout a utřít pot, který nás oba doslova zalil.

    Jakmile jsme nastoupili do letadla, cesta už šla jako po másle. V podstatě jsme se do Reykjavíku teleportovali, protože jsme většinu letu opět prospali.