Na náš první výlet jsme nebyli absolutně připravení. Poznamenaní večírkem předchozí noci jsme si řekli, že bychom mohli prozkoumat okolí – jenže jsme moc netušili, kam vyrazit, tak, aby to nebylo moc náročné.
Než jsme se ale vůbec rozhoupali, byly dvě odpoledne. Všichni ostatní byli v práci a my zůstali na baráku s našimi polskými soudružkami, které měly ten den také volno. Dali jsme se s nimi do řeči a jejich plán nás naprosto nadchl. Místo, kam měly namířeno, se totiž jmenovalo Secret Cave. No řekněte – kdo by odolal výletu do tajné jeskyně?
Řekly nám, že se nachází jen kousek za známou Grjótagjá (čti „Křjoutakja“), což je lávová jeskyně plná geotermální vody, ve které se bohužel koupat nedá. Po erupcích sopky Krafla v 80. letech totiž teplota vody vyskočila nad 50 °C, takže byste se spíš uvařili jako brambora, než si příjemně zaplavali. Tohle místo jsme stejně zvažovali jako cíl výletu, takže když se k tomu přidala možnost prozkoumat i jeskyni, kde se koupat dá, nebylo co řešit. Zabalili jsme plavky, svačinu, vodu – a hurá na cestu!
Výlet začal celkem nevinně. Procházeli jsme listnatým lesíkem u jezera, pak jsme přešli do tundry a nakonec se ocitli v krajině, která vypadala jako měsíční povrch – černý písek, bizarní lávové útvary, osamělé balvany, výhled na obří sopečný kráter… Byl to jiný svět. Pustý, ale nádherný.
A právě tam, uprostřed (pro nás) nejexotičtější části výletu, nás dohnala kocovina. Do té doby jsme byli jen trochu zpomalení, ale teď, přišla ta pravá únava, malátnost a bolest hlavy. Jenže otočit se bylo pozdě – hnala nás představa horké termální vody zdarma.
Když jsme dorazili k jeskyni, kde Jon Snow porušil přísahu Noční hlídky a stal se mužem s velkým M, uvítal nás autobus plný turistů. Takže místo tajemna spíš davovka. Upřímně? Místo je víc přitažené za vlasy, než ve skutečnosti je. Ale i tak, jsme si odškrtli jeden z islandských highlightů.
Po krátké zastávce jsme pokračovali dál – a cesta začala být čím dál náročnější. Spustil se déšť, foukal vítr, terén přes lávové pole byl rozbitý, klikatý a plný prasklin hlubokých až 10 metrů. A s kocovinou? Doslova výživný zážitek.
Po asi 15 minutách jsme dorazili k cíli. Stáli jsme nad propastí hlubokou 8–10 metrů, dolů vedla kluzká stěna s jedním starým lanem, které vypadalo asi tak spolehlivě, jako naše stabilita po včerejší noci. Kdo mě zná, ví, že s výškami nejsem kamarád. Když už je překonávám, tak jedině s jištěním – a tady nebylo nic. Jen bahno, kluzké kameny a chuť se vykoupat.
Přesto jsem si řekla, že to zkusím. Poprosila jsem Evel, jestli mě trochu navede, a po jednom nepovedeném pokusu, jsem se dostala na kámen pod úvodním srázem. Pak přišel na řadu Míša. Jeho obuv – testovaná na Madeiře – sice udržela nohu v suchu, ale on sám po každém kopci jezdil jako po tobogánu. A ani tady tomu nebylo jinak. Terén byl kluzký a nebezpečný. Po rychlém zhodnocení situace jsme se rozhodli, že koupání ten den oželíme.
Zklamaní, unavení a lehce zahanbení, že jsme se nedostali dolů, jsme se rozloučili s polskými průvodkyněmi a vyrazili hledat nejbližší cestu zpět.
A teď otázka za milion: jak se dostat domů?
Byli jsme totálně vyřízení a promoklý, představa dlouhé chůze byla asi tak lákavá, jako opakovaná konzumace včerejšího piva.
Volat někomu nepřipadalo v úvahu – všichni byli v práci. Tak jsme to zkusili stopem. Bylo nám řečeno, že máme tak 20% šanci, že to vyjde. A ono to vyšlo – hned napoprvé.
Zastavili nám dva muži – jeden z Dánska, druhý ze Švédska, kteří zrovna připravovali ultramaraton v okolí. Vzali nás až do kempu, cestou jsme si hezky popovídali a po příchodu jsme zalezli rovnou do postele.
Zbytek dne už se nic moc nedělo. Jen jsme zpracovávali zážitky posledních dní a psychicky se připravovali na náš první pracovní den.
Moa & Skyr 