Island se pomalu balí do tmy, větru a sněhu. Všechno kolem se zklidňuje — sezóna končí, lidé odjíždějí a zůstává jen pár těch, co tu nějakým způsobem dobrovolně uvízli… třeba my.
Auto máme pořád rozbité (už se tomu spíš směju než brečím), takže toho moc objevovat nejde. Na druhou stranu to možná chce brát jako znamení, že asi mám být zavřená s Michalem na gauči a užívat si nekonečnou podzimně-zimní smyčku koukání se na Harryho Pottera, s čajem v ruce, zachumlaná v teplé dece.
Poslední týden jsem se tak nějak uzavřela do své bubliny. Vzala jsem do ruky jehlice a pletla. Hodně. Čelenky, nápady, myšlenky… všechno dohromady a jedno přes druhé. Taková tvořivá prokrastinace — milion věcí rozdělaných, žádná dokončená a ten známý pocit, že jsem k ničemu. ADHD much?
Největší brzdu teď cítím v rámci glampingu. Prohlížím pozemky, počítám, představuji si. A… to je tak všechno. Představa malého místa v přírodě, kam se člověk může schovat před světem, mě prostě nepouští. Hrozně mě svrbí, že nemůžu pořádně nic dělat. Už teď vím, že to bude běh na dlouhou trať, ale někde se začít musí, že jo? Tak alespoň hledám — co ano, co ne… a zjišťuju, že lidé jsou někdy fakt blázni a prodají nesmysl za nesmysl.
Teď trošku z jiného šálku kávy — ať si nemyslíte, že jsem úplně zhermitěla. Nedávno jsem byla pozvaná na deskový večer ke známému a musím říct, že to byla paráda. Po dlouhé době jsem se socializovala, potkala pár místních a měla pocit, že se tady začínám trochu zabydlovat.
Michal nešel, protože je velmi soutěživý a nechtěl křičet na neznámé lidi v zápalu hry. A přitom si myslím, že hru s názvem Secret Hitler by si opravdu užil.
A teď to nejpozitivnější— koupili jsme letenky domů!
Po všech těch měsících tady se už hrozně těšíme na rodinu, přátele, známé tváře a všechno, co nám tady chybí. Jen ta představa českého piva, vůně maminčiny kuchyně a večerů s kamarády mě hřeje víc než islandské termální prameny.
Další věc, na kterou se můžeme těšit, je, že za pár dní nás čeká stěhování do „normálnějšího“ bydlení (konečně!). Pryč s vybydleným kontejnerem, který je plný myších bobků !
Událostí se také stal dnešní výlet do města na větší nákup. Tady to člověk bere skoro jako malou expedici — aspoň nějaké vzrůšo na obzoru. Začíná se ze mě stávat čistá dědina. (cituji jednu tvořivou duši ze Slovenska)
Zima na Islandu má svoje kouzlo. Je pomalá, ano, ještě pomalejší než léto. Tichá a občas trochu osamělá. Ale právě v tom tichu se rodí nové nápady, sny a rozhodnutí. A mám pocit, že se teď všechno teprve pomalu skládá. Teda… alespoň doufám.
Léta Páně dne 25. 08. 2025 se udály hned dvě významné události. Moje maličkost slavila dvacáté—ehm ehm—šesté—ehm ehm—narozeniny a zároveň jsme se vypravili na whale watching v Akureyri.
Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, udály se rovnou tři věci – loučili jsme se s naším kolegou Ondrou, který se ten den vracel zpět do Irska na školu, aby se stal magistrem. Přejme mu štěstí!
Celá akce byla domluvená dopředu, jelikož jako pracovníci v turistickém průmyslu tu můžeme čerpat určité výhody. Jednou z nich je mít některé “atrakce” zdarma – včetně whale watchingu (koukání na velryby).
Po příjezdu do Aku jsme zamířili k recepci, kde jsme skoro propadli trudomyslnosti, protože to chvíli vypadalo, že na nás zapomněli. Ale jak už to bývá, nic není tak černé, jak se zdá – nakonec nás obsloužil jeden z našinců a nenápadně nám podal lístky na palubu( jsme tu opravdu všude). A může se vyrazit!
Nutno podotknout, že ne vždy se podaří tyto vodní savce zahlédnout. Proto je dobré naloďovat se s pocitem, že samotná plavba je zážitek. A pro suchozemce jako jsem já – rozhodně tomu tak bylo ! Připadala jsem si jako Kate na Titaniku (před potopením, samozřejmě). Možná tomu přidalo i to, že jsme si našli místo úplně na přídi lodi. Díky tomu jsme měli krásný výhled na celý fjord – a jak se později ukázalo, i na velryby.
Loď jsme sdíleli asi se stovkou dalších lidí – nebo mi to tak alespoň připadalo. Většina byla indické národnosti, a musím říct, že jsou otužilejší, než by se mohlo zdát. Sice nám svítilo sluníčko, ale severní vítr na vodě je krutý, takže jsme byli zahalení, jak situace (a naše vybavení) dovolovala. Chudák Ondra v kraťasech, alespoň měl bundu. Pohled na člověka vedle nás v tričku po celou cestu nám připadal stejně nevšední jako pohled na velrybu.
Cesta trvala asi hodinu a půl pak jsme zastavili. Loď se pohupovala nejen kvůli vlnám. Pokaždé, když hlasatelka upozornila na místo, kde by se mohla velryba objevit, začala se loď houpat i ze strany na stranu – díky přebíhajícím lidem (ve stylu Pirátů z Karibiku).
Jak vlastně vědí, kde se velryby nacházejí?
Whale-watchingové lodě v okolí Akureyri využívají své zkušenosti i moderní technologie (radar), aby zvýšily šanci spatřit velryby v jejich přirozeném prostředí. Kapitáni spolu často komunikují přes rádio a sledují hladinu moře, kde lze zahlédnout výdech vodní páry – tzv. blow. Lodě se pohybují pomalu a tiše, aby zvířata nevyplašily, a dodržují bezpečnou vzdálenost, čímž chrání jak velryby, tak i pozorovatele.
Malá vzdělávací vsuvka o velrybách
Velryby jsou mořští savci, kteří se na Zemi objevili již před více než 50 miliony let. Dýchají plícemi, rodí živá mláďata a udržují mezi sebou složité sociální vazby.
Ve fjordu Eyjafjörður u Akureyri se velryby objevují často – hluboké a klidné vody jsou pro ně ideální pro krmení i odpočinek. Jak říkala paní na lodi: „It’s the perfect place for snacks and gaining bit of energy before the long travel.“
Taky jsme se dozvěděli, proč jsou zdejší hory tak placaté, a spoustu dalších fun facts, na které si bohužel už nevzpomínám (příště si to budu zapisovat – stejně jako všechny věci v poslední době).
Není žádné tajemství, že Island je známý nejen tím, že lidem umožňuje velryby obdivovat, ale také tím, že se tu v minulosti velryby lovily. Lov měl dlouhou tradici, která se však v posledních letech pomalu vytrácí. Dole se můžete podívat na krátkou časovou osu, jak to s lovem velryb na Islandu vypadalo dříve – a jak je to dnes nebo minimálně do roku 2015. Pokud byste chtěli vědět více, můžete přejít na stránku, která je uvedena v popisku obrázku dole. Varuji, není to pro slabé povahy.
Icelandic whalers have slaughtered more than 35,000 whales since the late nineteenth century and 706 endangered Fin whales during the period 2006-2016
A teď trochu pozitivněji– viděli jsme nějaké velryby?
Ano!
Ale ne tak, jak byste si možná představovali. Žádná nám nevyskočila z vody jako v dokumentech nebo filmech, zato jsme viděli poměrně dost ocasů. Myslím, že díky velrybám a své práci ve zdravotnictví by mi mohla leckterá pornoherečka závidět.
Přiložila bych vlastní obrázky, ale raději jsem se rozhodla vidět všechno na vlastní oči,( můžete držet telefon před obličejem 10-15min pro 30s záběru, který ani nemusí přijít) než mít neustále telefon před očima. Ale takhle nějak vypadala loď, i pohled na velryby.
Samozřejmě byly i dva momenty, kdy se nám ukázala celá velryba, ale jinak to byly převážně ty ocasy a výstřiky. Ale slibuji – opravdu jsme byli na whale watchingu, nikde jinde!
Celá plavba trvala asi tři hodiny. Zážitek to byl na celý život, ale jelikož jsme si nic neobjednali, byli jsme dost hladoví a upřímně i promrzlí. Takže jsme zapluli k Thajcům na jídlo – díky bohu za to, že asijská kuchyně je všude. Dali jsme si thajskou variaci phočka, místní pivko na rozloučenou a odvezli Ondru na letiště (řidič Míša si dal Pepsi).
Nebudu lhát – loučení nesnáším. Nikdy nevím, jak se chovat, a až později mi dojde, že je ten člověk opravdu pryč. Ale tak…snad se ještě uvidíme. Zamávali jsme mu a vyrazili na nákup a pak zpátky do našeho místního domova.
A protože to byly i moje narozeniny…
V obchodě jsem chtěla koupit nějaký ten nápoj „od 18 let výše“, ale to bychom nesměli být na Islandu a jít nakupovat po šesté večer. Alkohol se tu prodává jen ve speciálních obchodech, které mají přes týden, včetně pátku, otevřeno maximálně do šesti – a o víkendu zavřeno. Pro nás Čechy něco naprosto nepředstavitelného.
Smířila jsem se tedy s tím, že koupím chipsy a s těmi kteří budou chtít, koukneme na film. To bych ale nesměla mít tak skvělé spolubydlící! Připravili mi překvapivou oslavu – a já to vůbec nečekala. Moje chipsy se přidaly k domácím muffinům, popcornu a vínu, které jsme si spravedlivě rozdělili.
Dostala jsem od nich zásobu Monsterů „na horší časy“ (po měsíci z devíti nezbyl ani jeden) a zazpívané přání k narozeninám.
Dali jsme po skleničce, zahráli UNO, snědli muffiny a šli spát. A bylo to moc fajn. Moje šestnácti až čtyřiadvacetileté já by se asi divilo, že jdu spát před čtvrtou ranní, ale to už je pár let zpátky.
Takže děkuju, lidičkové moji. A až se všichni vrátíte domů a my tu budeme zimovat, budu na vás myslet. 💙
Is this your new site? Log in to activate admin features and dismiss this message
Moa & Skyr 