Po krásném osmihodinovém spánku a vstávání ve 4 ráno jsme si sbalili svých pět švestek a po svých vyrazili směrem k letišti. Cesta trvala asi 30 minut, ale mým rukám (a hlavně zápěstím) to přišlo jako věčnost – přece jen 20kilový kufr není žádná sranda.

Při příchodu na letiště nás překvapila jeho velikost. Představte si menší pobočku Alberta – a to je všechno, přátelé. Mikroletišťátko, které otevíralo až hodinu před prvním odletem.

Jelikož jsme byli důkladně vycvičení našimi rodiči, dorazili jsme s dvouhodinovým předstihem. Ještě že bylo docela hezky a my byli rozehřátí z našeho ranního „30minutového tréninku s kufrem“.

Po otevření letiště jsme si v kiosku dopřáli překvapivě dobrou kávu s čerstvě rozpečeným croissantem a banánem. Celkově nás to vyšlo zase poměrně draho – ale po vstávání ve 4 ráno jsem prostě potřebovala svůj kofein.

Odbavení šlo rychle. Do 40 minut jsme byli připraveni nastoupit do vrtulového letadla – a právě to se pro Míšu stalo největším zážitkem z celého cestování. Na palubě nás přivítaly zatím nejlépe upravené letušky z celé naší cesty. A to šlo přitom jen o cca 30minutový vnitrostátní let! Připadala jsem si skoro jako v první třídě. Ostatní aerolinky by se od Icelandair vážně mohly něco přiučit.

Michal byl po celou dobu v kontaktu se svým budoucím kolegou, který zajišťoval náš odvoz z letiště. Po přistání na nás už čekal – kolega Staník. Vysmátý, zarostlý chlapík, ze kterého na první pohled vyzařovalo: „Opraví cokoliv, co se rozbije.“ Pokud chcete přesnější představu, pusťte si písničku od Mutanti hledají východisko – jmenuje se Pan Klimeš. Sedí dokonale.

Konečně jsem měla možnost poznat osobně toho slavného Staníka, díky kterému jsme se sem vlastně dostali. Po pár formalitách a úvodním small talku nám stručně vysvětlil, co nás ten den čeká, a vyrazili jsme směrem k našim budoucím šéfům, kteří nás chtěli poznat osobně.

Na první pohled jejich dům nepůsobil nijak honosně, ale bylo jasné, že peníze jim nechybí. Po podání ruky nám nabídli kávu a zhruba hodinku jsme si povídali. Výslech – tedy pardon, pohovor – proběhl, myslím, úspěšně. Podařilo se nám zanechat asi dobrý dojem.

Pak jsme pokračovali v zařizování – první zastávka: nákup všech možných handyman věcí. Druhá zastávka: běžné „day-to-day“ člověčí záležitosti, jako je jídlo. Pro Čechy doporučuji obchod Bonus – ceny jsou tu ještě jakžtakž přijatelné.

A nakonec jsme vyrazili na cestu k našemu novému domovu na následující dva roky.

Cesta byla nádherná. Udělali jsme zastávku u vodopádu Goðafoss, který nás naprosto uchvátil. Opravdu jiná krajina než doma – žádné stromy, kam jen oko dohlédne. Jen tundra, láva taková měsíční krajina.

Okolí jezera Mývatn (což v překladu znamená „jezero much“) je kopcovitější a působí různoroději. A právě tady – v jeho blízkosti – se nachází náš kemp, ve kterém budeme po nějakou dobu existovat.