Přílet do země ohně a ledu

Přílet byl velmi sychravý. Přivítalo nás počasí s teplotou kolem 12 stupňů a výrazným deštěm. Oproti Čechám to byl pokles teploty asi o 20 stupňů.

Hned po příletu jsme dali vědět rodince, že jsme v pořádku dorazili, a vydali jsme se směrem k vyzvednutí kufrů a následnému hledání odvozu do hlavního města. Překvapila nás možnost odvozu až k hotelu, kterou jsme samozřejmě hned využili. Jak to celé funguje, nám velmi „přívětivě“ vysvětlila paní na pokladně. Asi jsme nebyli první co se jí ptali ten den.

Systém je následující: po zakoupení lístku (cca 900 Kč na osobu) nás autobus odveze z letiště až na autobusové nádraží v Reykjavíku, vzdálené zhruba hodinu jízdy. Tam přestoupíme na autobus „naší barvy“. My konkrétně měli růžový lístek, takže jsme hledali růžový autobus s nápisem pink.

Byli jsme dost nejistí, ale řidič si nás naštěstí sám vyzvedl – a protože jsme byli jediní pasažéři, vyjížděli jsme už za pět minut. Náš hotel byl jen asi 5 minut jízdy, ale i tak byla tahle možnost převozu příjemná. Tahat 20kg kufr po tak dlouhém cestování se mi vážně nechtělo.

Hostel působil už na první pohled útulně, překvapivě moderně a čistě. U nás si člověk pod pojmem hostel často představí vybydlené místo plné rozevlátých cizinců. Tady to bylo klidné, s muzikou od Korn v pozadí (jsem si vědoma paradoxu, ale hrála velmi potichu) a plné stejně unavených lidí, jako jsme byli my.

Pán na recepci nám řekl číslo pokoje, vysvětlil, kde ho najít a jak to na hostelu funguje. Pak už jsme se konečně mohli vydat směrem k odhození věcí, dlouho očekávané horké sprše a horizontální poloze těla –neboli lehu na posteli a spánku.

To bychom to ale nebyli my, abychom po 40 minutách polospánku nedostali hlad… a chuť něco objevit v tomhle pro nás novém místě.

---

Polévka v chlebu a první šok z cen

Hnáni hladem jsme se vydali ven s jasnou vizí – dát si polévku v chlebu. Po cestě jsme minuli nejvyšší budovu Islandu, což je kostel dosahující výšky 74,5 metru. Pokračovali jsme přes barevné baráčky a duhovou ulici až k cíli.

Restaurace nás překvapila svým mini rozměrem, ale taky rychlostí obsluhy. A cenou. Jedna porce (nutno říct, že opravdu pořádná) a jedno velké pivo nás na hlavu vyšlo na 700 Kč. No… opravdu jsme pocítili, že jsme v jiné zemi.

Po doslova vdechnutí jídla nám ještě zbyla energie na krátkou procházku k moři. Cestou Míša objevil obchod s tabákem, kde mu z trezoru (!) vytáhli tabák. Do dýmky, takže na balení cigaret se moc využít nedal. Krátce po vytaženi z trezoru se bohužel přesunul do koše.

U moře jsme chvíli postáli, kochali se… a taky klepali kosu. Když už bylo toho klepání moc, rozhodli jsme se vrátit do tepla našeho pokoje. A pak už to šlo rychle – sprcha, deka, postel a spáneček.

Po krásném osmihodinovém spánku a vstávání ve 4 ráno jsme si sbalili svých pět švestek a po svých vyrazili směrem k letišti. Cesta trvala asi 30 minut, ale mým rukám (a hlavně zápěstím) to přišlo jako věčnost – přece jen 20kilový kufr není žádná sranda.

Při příchodu na letiště nás překvapila jeho velikost. Představte si menší pobočku Alberta – a to je všechno, přátelé. Mikroletišťátko, které otevíralo až hodinu před prvním odletem.

Jelikož jsme byli důkladně vycvičení našimi rodiči, dorazili jsme s dvouhodinovým předstihem. Ještě že bylo docela hezky a my byli rozehřátí z našeho ranního „30minutového tréninku s kufrem“.

Po otevření letiště jsme si v kiosku dopřáli překvapivě dobrou kávu s čerstvě rozpečeným croissantem a banánem. Celkově nás to vyšlo zase poměrně draho – ale po vstávání ve 4 ráno jsem prostě potřebovala svůj kofein.

Odbavení šlo rychle. Do 40 minut jsme byli připraveni nastoupit do vrtulového letadla – a právě to se pro Míšu stalo největším zážitkem z celého cestování. Na palubě nás přivítaly zatím nejlépe upravené letušky z celé naší cesty. A to šlo přitom jen o cca 30minutový vnitrostátní let! Připadala jsem si skoro jako v první třídě. Ostatní aerolinky by se od Icelandair vážně mohly něco přiučit.

Michal byl po celou dobu v kontaktu se svým budoucím kolegou, který zajišťoval náš odvoz z letiště. Po přistání na nás už čekal – kolega Staník. Vysmátý, zarostlý chlapík, ze kterého na první pohled vyzařovalo: „Opraví cokoliv, co se rozbije.“ Pokud chcete přesnější představu, pusťte si písničku od Mutanti hledají východisko – jmenuje se Pan Klimeš. Sedí dokonale.

Konečně jsem měla možnost poznat osobně toho slavného Staníka, díky kterému jsme se sem vlastně dostali. Po pár formalitách a úvodním small talku nám stručně vysvětlil, co nás ten den čeká, a vyrazili jsme směrem k našim budoucím šéfům, kteří nás chtěli poznat osobně.

Na první pohled jejich dům nepůsobil nijak honosně, ale bylo jasné, že peníze jim nechybí. Po podání ruky nám nabídli kávu a zhruba hodinku jsme si povídali. Výslech – tedy pardon, pohovor – proběhl, myslím, úspěšně. Podařilo se nám zanechat asi dobrý dojem.

Pak jsme pokračovali v zařizování – první zastávka: nákup všech možných handyman věcí. Druhá zastávka: běžné „day-to-day“ člověčí záležitosti, jako je jídlo. Pro Čechy doporučuji obchod Bonus – ceny jsou tu ještě jakžtakž přijatelné.

A nakonec jsme vyrazili na cestu k našemu novému domovu na následující dva roky.

Cesta byla nádherná. Udělali jsme zastávku u vodopádu Goðafoss, který nás naprosto uchvátil. Opravdu jiná krajina než doma – žádné stromy, kam jen oko dohlédne. Jen tundra, láva taková měsíční krajina.

Okolí jezera Mývatn (což v překladu znamená „jezero much“) je kopcovitější a působí různoroději. A právě tady – v jeho blízkosti – se nachází náš kemp, ve kterém budeme po nějakou dobu existovat.