Konečně jsme se po dlouhé době vydali na výlet! Huráá!
Pro ty, kdo to ještě nevědí – koupili jsme auto! Říkáme jí Borůvka. Ford Fiesta, náš modrý mazlík, který z nuly na stovku zvládne asi tak za půl hodiny – ale nám to nevadí. Hlavní je, že nás (většinou) doveze z bodu A do bodu B.
No… alespoň jsme si to mysleli.
Auto jsme vlastnili necelých sedm dní. Už jsme ho dokonce půjčili kamarádům ze staffhousu na praktický výlet do Akureyri. A když jsme se konečně rozhodli využít ho i my – čistě na vlastní nákupy – auto se prostě rozhodlo, že přestane jezdit.
Míša zůstal stát u silnice, obklopen kolemjedoucími, zatímco Borůvka se rozhodla to pro ten den zabalit.
Prý za to mohl EGR ventil a vstřikování. Neptejte se mě, co to přesně je – já vám řeknu jen to, co mi bylo řečeno: EGR je údajně zbytečnost, která tam být nemusí, ale bez vstřikování prostě nejedete. Takže smůla.
Naštěstí je Míša nejen mechanik, ale i vyjednavač roku, a domluvil, že nám vstřikování opraví člověk, který nám auto prodal (místní automechanik). A EGR? Ten prostě odříznou.
Každopádně – výlet byl naplánovaný, takže jsme se ho nevzdali. Jen jsme vyrazili půjčeným autem. Hlavní bylo jet!
Cesta
Okolí kolem jezera už máme prochozené, takže tentokrát padla volba na něco dál – víc než hodinu cesty od jezera.
Vyrazili jsme směrem na Egilsstaðir. Už samotná cesta byla zážitek. Projížděli jsme krajinou, která střídala zasněžené hory s nížinami zalitými sluncem. V jednu chvíli jste měli pocit, že jste v zimě, a o pár kilometrů dál zase v pozdním létě.
Prostě roadtripová atmosféra jak se patří – povídání, zpívání, smích… až se divím, že mě Míša někde po cestě nevyhodil.
Vodopád Rjúkandafoss
Naší první zastávkou byl vodopád Rjúkandafoss.
Ten den šíleně foukalo – už samotné vystoupení z auta byl menší boj. Ale to nás samozřejmě nemohlo zastavit – dva odhodlaní Češi, prahnoucí po pohledu na vodu padající z kopce!
Vodopád byl vskutku majestátní – vysoký asi jako osmipatrový panelák, zasazený mezi skály. Kochali jsme se asi patnáct minut, ale vítr byl neúprosný, takže jsme se rozhodli, jít zpátky do auta a pokračovat dál. Po hodině a půl cesty jsme přece nemohli jet zpátky po tak krátké zastávce, že jo?
Padlo tedy rozhodnutí – jedeme do Egilsstaðir.
Egilsstaðir
Několik zajímavostí o městě, které jsme navštívili:
- Egilsstaðir je poměrně mladé město – vzniklo až v roce 1947 jako centrální bod pro okolní vesnice.
- Je to největší město východního Islandu, i když má jen kolem 2 600 obyvatel.
- Leží na slavné Ring Road a je dopravním uzlem pro východní fjordy.
- Nedaleko se nachází Hallormsstaðaskógur, největší les na Islandu – vzácnost, protože stromy tu jen tak neuvidíte!
- Oblastí protéká řeka Lagarfljót, o které se traduje, že v ní žije vodní monstrum Lagarfljótsormur.
Tolik možností, co tu dělat… a my? My jsme si sem přijeli na kafe a krátkou procházku.
Opravdu musíme zapracovat na našem výletničení.
Salt Café – kávová spása
A když už mluvím o kafi – díky bohu za Salt Café!
Konečně jsem si po dlouhé době mohla vychutnat dobré kafe. ☕️
Až budeme mít projetých víc míst, udělám malou minisérii o islandských kavárnách – pro sebe i pro vás, kdybyste sem někdy taky zavítali.
Městečko na nás působilo malebně. Po čtyřech měsících jsme konečně viděli vzrostlé stromy! (Trochu se nám zastesklo po domově.) Vyšli jsme si na vyhlídku, dali si malý „slib“, že se sem musíme vrátit – ideálně na Míšovy narozeniny.
Cesta zpět
Před odjezdem jsme ještě nakoupili a vyrazili zpět. Udělali jsme krátkou zastávku u Jökulsá á Dal útsýnispallur, což je most přes úzký kaňon s azurově modrou řekou – nádherné místo.
A pak už nás čekala jen cesta domů.
Víte, jak jsem říkala, že foukalo? V nárazech vítr dosahoval přes 100 km/h! V jednom místě nás to pěkně rozhodilo a kdyby byla silnice zledovatělá, asi bychom teď psali jiný příběh… Takže malé upozornění – islandské počasí se nevyplatí podceňovat.
Dojeli jsme ale živí, zdraví a s dobrou náladou. Skočili jsme si pro plavky a hurá do sauny – perfektní zakončení dne.
Moa & Skyr 